ECLI:CZ:US:2009:3.US.2198.09.1
sp. zn. III. ÚS 2198/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 22. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09 ve věci ústavní stížnosti A) L. S. a B) M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 8. 2009 sp. zn. 6 To 347/2009, kterým byly zamítnuty stížnosti stěžovatelů proti usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Okresního soudu ve Zlíně, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV-OOK Brno, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 8. 2009 sp. zn. 6 To 347/2009, výrokem pod bodem II, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo tímto výrokem napadeného usnesení porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok pod bodem II usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 8. 2009 sp. zn. 6 To 347/2009 se zrušuje.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, neboť jím mělo dojít k zásahu do jejich základních práv dle článku 5 odst. 4, článku 6 odst. 1 a článku 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozhodnutím měl být rovněž porušen článek 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelé dále pod bodem b) petitu ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud rozhodl o jejich propuštění z vazby na svobodu.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z dalšího spisového materiálu, jsou stěžovatelé společně s obviněným F. M. na základě usnesení policejního orgánu dle §160 odst. 1 tr. řádu trestně stíháni pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že dne 16. 12. 2008 v obci Kostelany, okres Kroměříž, navštívili v ranních hodinách poškozeného A. C., kterému nabízeli k prodeji čtyři nákladní automobily, přičemž následně začali poškozeného nutit k vydání peněz. Přitom poškozeného bili pěstmi, kopali do něj a za použití pistole mu vyhrožovali zastřelením. V reakci na toto jednání jim poškozený měl vydat 60 000 Kč a mobilní telefon. Po prohledání objektu měli obvinění poškozeného svázat a odvézt jej do polí mezi obce Křenovice a Střížovice, kde po poškozeném měli požadovat dodání 10 milionů Kč pod pohrůžkou zabití, a na místě poškozeného zanechat.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 3 Nt 105/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 6 To 264/2009 byli oba stěžovatelé i obviněný M. vzati do vazby z důvodů dle §67 písm. a), c) tr. řádu, tedy proto, že existovala obava, že se budou vyhýbat trestnímu stíhání, jakož i obava z pokračování trestné činnosti.
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. července 2009 č. j. 6 KZV 9/2009-113 bylo rozhodnuto ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu o prodloužení vazby u obou stěžovatelů i obviněného M. z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení státního zástupce podali stěžovatelé i obviněný M. stížnost, o níž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že sice pod bodem I zrušil dle §149 odst. 1, 3 tr. řádu napadené usnesení státního zástupce ohledně obviněného M., avšak stížnosti stěžovatelů pod bodem II výroku usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Usnesení krajského soudu obdrželi stěžovatelé i jejich obhájce dne 19. 8. 2009.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé namítali porušení základních práv garantovaných shora citovanými články Úmluvy a Listiny, neboť žádný z nich nebyl obecným soudem slyšen předtím, než bylo rozhodnuto o jejich stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Stěžovatelé poukázali zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) a zdůraznili, že rozsah aplikovatelnosti článku 5 odst. 4 Úmluvy přesahuje jeho slovní znění, netýká se jen rozhodování na návrh obviněného, ale i rozhodování o prodloužení vazby.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud si k posouzení návrhu dále vyžádal kopie všech dosavadních vazebních podání stěžovatelů a vazebních rozhodnutí ve smyslu §67 a násl. tr. řádu a kopie protokolů o výslechu stěžovatelů v rámci rozhodování o vazbě.
K projednávané ústavní stížnosti se obsáhleji vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně s tím, že si senát 6 To po vyhlášení předmětného usnesení uvědomil, že v řízení pochybil, pokud obviněné v neveřejném zasedání nevyslechl. Ústavní stížnost proto krajský soud považuje za důvodnou.
Státní zástupce krajského státního zastupitelství ve svém vyjádření rovněž konstatoval, že v projednávané věci krajský soud vydal rozhodnutí o zamítnutí stížnosti bez předchozího slyšení obviněných. Vedlejší účastník však vyjádřil názor, že v této konkrétní věci nemohl mít uvedený nedostatek slyšení obviněných ústavněprávní relevanci. Kromě toho, že byli stěžovatelé podrobně vyslechnuti před rozhodnutím soudu o vzetí do vazby, a od té doby u nich nedošlo k pominutí vazebních důvodů, měl dle státního zástupce krajský soud k dispozici podrobné písemné vyjádření obou stěžovatelů v rámci podané stížnosti, a jejich stanovisko k prodloužení vazby tak bylo krajskému soudu známo. Státní zástupce dále poukázal na velmi podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se soud zabýval všemi námitkami, které stěžovatelé proti dalšímu trvání vazby písemně vznesli.
Za účelem maximálního urychlení řízení a s ohledem na vcelku nesporný skutkový stav nevyžadoval Ústavní soud v projednávané věci další spisový materiál ani nezasílal citovaná vyjádření účastníků stěžovatelům k replice.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci v projednávané věci pro tento případ souhlas dali, a od ústního jednání bylo proto upuštěno.
III.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele. V projednávané věci Ústavní soud na základě shromážděného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, protože napadené rozhodnutí obecného soudu bylo vydáno bez slyšení stěžovatelů jako obviněných v trestním řízení.
Ze spisového materiálu, včetně vyjádření samotných účastníků, plyne, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl o zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti rozhodnutí státního zástupce o jejich dalším setrvání ve vazbě ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu v neveřejném zasedání, bez účasti stěžovatelů a jejich osobního slyšení.
Takový postup byl označen za rozporný s ústavním pořádkem, včetně mezinárodních závazků ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy, již nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), resp. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229) (tyto nálezy i další nálezy zde citované lze dohledat ve veřejně přístupné databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Za klíčový je v této souvislosti nutno považovat právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), jímž byl zrušen někdejší §242 odst. 2 tr. řádu a na nějž stěžovatelé v projednávané ústavní stížnosti sami odkazují. Ústavní soud v tomto nálezu shledal, že "je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Tento právní názor se zároveň opírá o obsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jíž je v citovaných nálezech argumentováno. Od vyhlášení posledně uvedeného plenárního nálezu došlo k dalšímu precizování judikatury Ústavního soudu ve vztahu k povinnosti osobního slyšení vazebně stíhaných v celé řadě nálezů, na jejich odůvodnění lze pro stručnost odkázat [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 404/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 228/39 SbNU 433), IV. ÚS 414/05 ze dne 11. 10. 2005 (N 197/39 SbNU 99), II. ÚS 503/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 81/45 SbNU 227), II. ÚS 692/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 12/44 SbNU 167), III. ÚS 914/06 ze dne 14. 8. 2008 (N 142/50 SbNU 255), z novějších rozhodnutí pak např. nález sp. zn. I. ÚS 3157/07 ze dne 12. 6. 2008 (N 107/49 SbNU 563), nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433), velmi podrobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008 (N 186/51 SbNU 285)].
Ústavní soud zejména konstatoval, že nutnost osobního výslechu obviněného obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je však nutné zásadně vždy (viz např. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1812/08). Nereflektováním uvedeného ústavněprávního výkladu procesních podmínek při rozhodování o stížnosti vazebně stíhaných proti rozhodnutí státního zástupce porušil i v projednávané věci obecný soud maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07).
V kontextu citovaných nálezů Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva je v projednávané věci třeba posuzovat i argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření jako vedlejšího účastníka řízení. Jde o otázku, zda nedostatek osobního slyšení vazebně stíhané osoby může být v případech, jako je tento, zhojen např. skutečností, že obecný soud měl k dispozici podrobné písemné stanovisko obviněných, resp. plyne-li z kontextu konkrétního případu, že obviněný nebude s největší pravděpodobností při ústním slyšení s to přednést jakékoli další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby. Ústavní soud má za to, že názoru státního zástupce obsaženému ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení k projednávané ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Ústavní soud konstatuje, že povinnost obecného soudu osobně slyšet obviněného ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 a dalších nálezů zde citovaných má dvě roviny: Jde jednak o právo obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení před soudem, které má kontradiktorní rysy. Zároveň jde o požadavek účinné ochrany základních práv obecnými soudy (srov. článek 4 Ústavy, článek 8 odst. 2 a 5 Listiny). Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě (srov. článek 1, článek 2 odst. 1 větu za středníkem, odst. 3 Ústavy). Na požadavku osobního slyšení vazebně stíhaného soudem v případech prodloužení vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu je nutno trvat i tehdy, pokud sám obviněný ve své stížnosti přání být slyšen neuvede. Prodloužení trvání vazby představuje natolik závažný zásah moci výkonné do základního práva obviněného na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny, že samotné zpochybnění nezbytnosti vazby cestou stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné obžaloby musí vést k soudnímu přezkumu v řízení, které má rysy kontradiktornosti. Takového přezkumu nelze v daném případě bez osobního slyšení docílit a absenci tohoto slyšení nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu (jež je v projednávané věci dáno), a to ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání vazby obviněných zdá být na základě spisového materiálu nade vši pochybnost.
V případech rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby by bylo od osobního slyšení obviněného možno upustit jen tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí (typicky o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu dle §72 odst. 3 tr. řádu). Za zcela výjimečných okolností si lze představit, že nedostatek osobního slyšení by mohl být konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty byly shledány neopodstatněnými.
V projednávané věci žádná z těchto okolností dána nebyla, a proto je na nedostatek osobního slyšení stěžovatelů obecným soudem v souladu s výše citovanými nálezy třeba hledět jako na porušení jejich základních práv, zakotvených v článku 8, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny a článku 5 odst. 4 Úmluvy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 503/05 ze dne 17. 5. 2007), a napadené rozhodnutí nemůže proto obstát. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu stěžovatelů na zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod body I a II výroku tohoto nálezu ve smyslu §82 odst. 1 in fine, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a po vyslovení porušení základních práv stěžovatelů napadené rozhodnutí zrušil v té části, jež se týkala stěžovatelů.
Ta část výroku napadeného rozhodnutí, která se týká obviněného M. (který byl již v době před vydáním napadeného rozhodnutí propuštěn z vazby na svobodu), zůstává tímto nálezem nedotčena.
IV.
Stěžovatelé dále v petitu ústavní stížnosti požadovali, aby byli v souvislosti se zrušením napadeného rozhodnutí krajského soudu propuštěni z vazby na svobodu. Tento požadavek je však v rozporu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci orgánů obecné justice. Stěžovatelé navíc v odůvodnění návrhu brojí toliko proti v záhlaví označenému usnesení krajského soudu z důvodů absence osobního slyšení. Neuvádějí žádné argumenty, pokud jde o samu důvodnost prodloužení vazby státním zástupcem, nepolemizují se skutkovými a právními závěry státního zástupce, resp. i obecného soudu v napadeném rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek prodloužení vazby. Za účelem dosažení ochrany ústavnosti lze ze strany Ústavního soudu volit pouze taková opatření, která jen v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [viz např. již rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.), z novějších např. sp. zn. III. ÚS 404/05 (viz výše), I. ÚS 589/05 ze dne 2. 11. 2006 (N 203/43 SbNU 273) a další]. I po zrušení napadeného usnesení obecného soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří. S ohledem na to Ústavní soud návrh stěžovatelů, aby byli jeho rozhodnutím propuštěni z vazby na svobodu, zamítl dle §82 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu.
Bude úkolem krajského soudu, aby po doručení tohoto nálezu postupoval dle §314h odst. 1 tr. řádu a s největším urychlením (srov. §71 odst. 1 tr. řádu) znovu rozhodl o stížnosti obviněných proti rozhodnutí státního zástupce o prodloužení vazby ze dne 15. 7. 2009, s tím, že stěžovatelé budou obecným soudem před jeho rozhodnutím osobně slyšeni. Při svém rozhodování však krajský soud zohlední změny, k nimž došlo v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí, např. i z hledisek uvedených v §71 odst. 4 větě druhé tr. řádu. Ústavní soud zde upozorňuje na právní názor vyjádřený obiter dictum v nálezu sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008 (N 186/51 SbNU 285).