ECLI:CZ:US:2009:3.US.2575.09.1
sp. zn. III. ÚS 2575/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. S., zastoupeného JUDr. Věrou Žurkovou, advokátkou v Brně, Dominikánské nám. 4/5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 70 Nt 3605/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 9 To 389/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a co do formálních náležitostí řádně podanou ústavní stížností ze dne 1. 10. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 5 odst. 1, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 18. 1. 2009 zadržen a obviněn z trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. K návrhu státního zástupce na uvalení vazby útěkové i předstižné byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009 vzat (toliko) do vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu. Následně byl stěžovatel propuštěn z vazby z důvodu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v jiné trestní věci s tím, že vazby lze docílit i výkonem trestu. Poté byl stěžovatel dne 24. 6. 2009 propuštěn z výkonu trestu (důvodem bylo zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku Nejvyšším soudem) a téhož dne byl zadržen (znovu) v uvedené věci podvodu; v mezidobí však došlo k rozšíření trestního stíhání, když stěžovatel byl (nyní) stíhán pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona s hrozbou vyšší trestní sazby. Následně dne 25. 6. 2009 byl stěžovatel k návrhu státního zástupce na uvalení vazby předstižné usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 70 Nt 3605/2009 vzat do vazby předstižné i útěkové dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel podal stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 9 To 389/2009 zamítnuta pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel označuje za protiprávní postup soudu, který jej vzal i do vazby útěkové, ačkoliv tato vazba nebyla státním zástupcem navržena (ten navrhoval pouze vazbu předstižnou). Poukazuje na znění §73b odst. 1 trestního řádu. Dále předestřel argumentaci o tom, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující útěkovou vazbu. Uvedl, že důvodem nepodání návrhu na vazbu útěkovou byla skutečnost, že státní zástupce věděl, že stěžovatel vždy orgány činné v trestním řízení kontaktoval, a to již v průběhu druhé poloviny roku 2008, a to ze zahraničí, vždy se řádně dostavoval k výslechům, nikdy se nestalo, že by nebyl k zastižení nebo se pokusil o útěk. Vždy také policejním orgánům nahlásil případnou změnu adresy. Stěžovatel má také za to, že Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele zamítl zcela paušálně, aniž se vypořádal s námitkami ve stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (článek 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Stěžovatel namítá neoprávněnost soudu v přípravném řízení uvalit vazbu v rozsahu více vazebních důvodů, než které výslovně navrhne státní zástupce. Ústavní soud nemá za to, že by takovým postupem byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Dle §73b odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby může rozhodnout pouze soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že návrh státního zástupce je podmínkou sine qua non vzetí do vazby, když návrh je jedním z projevů obžalovací zásady. Podmínku podání návrhu na vzetí do vazby však nelze interpretovat tak, že by soud byl současně vázán státním zástupcem uvedenými vazebními důvody. Naopak o vazbě rozhoduje v přípravném řízení soudce (při plné odpovědnosti), který na základě zjištěných skutečností (ze spisu, z výslechu ve vazebním řízení, případně z jiných spisů a skutečností týkajících se obviněné osoby atd.) rozhodne, zda se obviněný bere do vazby a jaké vazební důvody k tomuto kroku (dle něj) nutně vedou. Soudce je přitom vázán ústavněprávními limity zakotvenými (pro daný případ zejména) v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Z dané věci však nevyplývá, že by byl stěžovatel vzat do vazby z jiných než zákonných důvodů, aktem jiného orgánu než soudu (soudce) a způsobem, který nestanoví zákon. K tomu je třeba konstatovat, že stěžovatel byl vzat do vazby ze dvou vazebních důvodů, tedy naplnění byť jednoho vazebního důvodu představuje omezení stěžovatele na osobní svobodě vazbou.
Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatele, že u něj nejsou splněny podmínky vazby útěkové, je třeba uvést, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností" ve smyslu §67 trestního řádu. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Jak také Ústavní soud výše uvedl, jde-li o hodnocení zjištěných skutečností soudem, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen pokud by tu byly extrémní rozpory mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry soudu, tedy pokud by soud evidentně postupoval ve svých úvahách libovolně.
V dané věci Městský soud v Brně své závěry o vazbě útěkové i předstižné dostatečně konkrétně odůvodnil. V případě útěkové vazby lze konkrétně poukázat na jím uvedené důvody: rozšíření stíhání a tedy hrozba vysokým trestem (sazba 5 až 12 let), nestálý pobyt (pouze podnájmy) a administrativní adresa trvalého bydliště (Brno, Husova 165/5), dle evidence policie pokus o sebevraždu, bohatá trestná minulost a podvodné jednání na různých místech České republiky, žádost stěžovatele o zařazení do programu svědků, aby se údajně vyhnul/skryl osobám drogové komunity. O případ paušálního odůvodnění důvodů vazby nebo o případ libovůle se dle Ústavního soudu u stěžovatele nejedná. Z rozhodnutí jsou zřejmé konkrétní skutečnosti i úvahy soudu ve vztahu k jeho závěrům.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že Krajský soud v Brně na obsah stížnosti stěžovatele dostatečně nereagoval (tj. na námitku o nedodržení lhůty 48 hodin a na námitku o nepřípustnosti vzetí do vazby útěkové). Dodržení lhůty prošetřil krajský soud ve spise (ostatně v ústavní stížnosti stěžovatel v tomto směru již nic nenamítá) a ohledně důvodnosti vazby útěkové se zcela ztotožnil se závěry městského soudu.
Namítá-li stěžovatel porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že vzetí obviněného do vazby zároveň nevylučuje naplnění zásady presumpce neviny. Vazba je dočasným opatřením napomáhajícím dosažení účelu trestního řízení, avšak neznamená, že by na obviněného bylo nahlíženo jako na osobu vinnou či že by tím byl předjímán odsuzující rozsudek. V samotné vazbě tedy nelze spatřovat porušení čl. 40 odst. 2 Listiny.
Pokud stěžovatel tvrdí porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, v ústavní stížnosti neuvedl, čím a jak mělo být porušení tohoto článku naplněno. Ústavní soud se tedy může vyjádřit pouze obecně, a sice v daném případě tak, že není zřejmé, že by uplatňování práv bylo stěžovateli na újmu. Stěžovatelova stížnost proti usnesení o vazbě byla projednána a je zřejmé, že Krajský soud v Brně se jejím obsahem řádně zabýval. Není tedy zřejmé, jaká újma by měla být stěžovateli způsobena.
S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud za to, že by soudy svým postupem porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva, proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu