ECLI:CZ:US:2009:3.US.2637.08.1
sp. zn. III. ÚS 2637/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2637/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2008 č. j. 9 As 59/2008-35, jímž byla jako opožděná odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu o odmítnutí stěžovatelovy žaloby o přezkoumání územního rozhodnutí krajského úřadu, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a 2. Krajského soudu v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. října 2008 a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 8. listopadu a dne 3. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2008 č. j. 9 As 59/2008-35, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 138/2008.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2008 č. j. 9 As 59/2008-35 byla podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §120 s. ř. s. jako opožděná odmítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2008 č. j. 22 Ca 138/2008-19, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 27. srpna 2007 č. j. KUOK/81747/2007-2/937, vydaného ve věci územního rozhodnutí ohledně umístění stavby.
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 3. září 2008 č. j. 9 As 59/2008-35 Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu předloženého soudního spisu je zřejmé, že napadené usnesení krajského soudu, v němž byl stěžovatel řádně poučen o možnosti podat proti němu kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení, bylo stěžovateli doručeno ve smyslu §46 odst. 3 a §50c odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. dne 30. června 2008. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že podle §46 odst. 3 a §50c odst. 1 a 4 o. s. ř., nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese svého bytu či místa, kde se zdržuje, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží. Jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost uloží a zanechá adresátovi v místě doručování výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nejvyšší správní soud z doručenky připojené u č. l. 19 soudního spisu ověřil, že pokus doručujícího orgánu o doručení písemnosti zástupci stěžovatele byl učiněn v pátek 27. června 2008 a vzhledem k tomu, že nebyl v místě doručení zastižen, byla téhož dne písemnost uložena u držitele poštovní licence. Fikce doručení tak nastala v pondělí 30. června 2008 uplynutím třídenní úložní doby, jejíž poslední den se považuje za den doručení, i když se stěžovatel o tomto uložení nedozvěděl. V daném případě bylo tedy ve smyslu §40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek běhu dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti pondělí 30. června 2008. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětná zásilka (usnesení krajského soudu) byla převzata až dne 7. července 2008. Konec dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti dle odstavce 2 téhož ustanovení pak v návaznosti na výše uvedené připadl na den, který se svým pojmenováním shodoval s dnem určujícím počátek běhu lhůty, tedy na pondělí 14. července 2008. Tento den byl posledním dnem pro včasné podání kasační stížnosti, tj. pro její předání soudu nebo zaslání prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předání orgánu, který má povinnost ji doručit. Poštovní zásilka obsahující kasační stížnost však byla držiteli poštovní licence předána zástupkyní stěžovatele k poštovní přepravě až dne 16. července 2008. Podle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí a zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout. Protože v předmětné věci byla kasační stížnost podána až po uplynutí stanovené lhůty, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě byl jeho zástupcem Mgr. Ing. M. S., Ph.D., a jemu bylo doručováno i usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí žaloby. Z doručenky připojené k soudnímu spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že první pokus doručujícího orgánu (pošty v Praze 2) o doručení usnesení Krajského soudu v Ostravě zástupci žalobce byl proveden v pátek dne 27. června 2008 a že tento den došlo k uložení zásilky na poště. S odkazem na §50c odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší správní soud dovodil, že třetí den od okamžiku uložení je dnem doručení (pondělí 30. června 2008), a od tohoto dne začal počítat čtrnáctidenní lhůtu pro podání kasační stížnosti, která podle něj uplynula v pondělí 14. července 2008. Kasační stížnost byla advokátkou zastupující žalobce podána ve středu 16. července 2008. Oznámení o uložení zásilky (výzva ve smyslu §50c odst. 1 o. s. ř.), které zástupci stěžovatele pošta nechala v poštovní schránce dne 27. června 2008, neobsahovalo žádnou informaci o tom, že jde o zásilku soudu, neobsahovalo ani žádné poučení o následcích nevyzvednutí (jak vyžaduje §50c odst. 2 o. s. ř.); jako lhůta k vyzvednutí byla stanovena doba čtrnácti dnů.
Stěžovatel tvrdí, že zástupce, který žalobce zastupoval v řízení před Krajským soudem v Ostravě, byl od čtvrtka 26. června 2008 do neděle 29. června 2008 na služební cestě v Paříži, od neděle 29. června 2008 do pátku 4. července 2008 pak byl pracovně ve Frankfurtu nad Mohanem. Do České republiky se vrátil až letem Lufthansy před půlnocí v pátek 4. července 2008. V sobotu 5. července 2008 dopoledne provedl první pokus o vyzvednutí zásilky na poště v Praze 2, ale ta byla v sobotu i neděli zavřena. Pověřil proto Ing. M. S., aby zásilku vyzvedla místo něj, což se stalo v pondělí 7. července 2008. Tohoto dne dle názoru stěžovatele začala běžet čtrnáctidenní lhůta pro podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dle stěžovatele určil chybně datum doručení usnesení Krajského soudu v Ostravě zástupci stěžovatele a vyšel z nesprávného výpočtu okamžiku počátku a konce čtrnáctidenní lhůty pro podání kasační stížnosti. Na základě §46 odst. 6 o. s. ř. se lze domnívat, že uložení písemnosti dne 27. června 2008 je z důvodu pobytu zástupce stěžovatele v zahraničí neúčinné, a nelze s ním proto spojovat procesní důsledky, které dovodil Nejvyšší správní soud ve svém usnesení o odmítnutí kasační stížnosti (ze dne 3. září 2008 č. j. 9 As 59/2008-35). Usnesení Krajského soudu v Ostravě mělo být zástupci stěžovatele doručováno do vlastních rukou (na základě §55 odst. 5 s. ř. s. a §54 odst. 3 s. ř. s.). Na základě §46 o. s. ř. by pak lhůta pro vyzvednutí zásilky na poště neměla být tři dny, ale deset dnů. Desátým dnem ode dne uložení zásilky na poště je pak pondělí 7. července 2008 a koncem čtrnáctidenní lhůty pro podání kasační stížnosti pondělí 21. července 2008. Kasační stížnost podaná 16. července 2008 je proto podána včas a Nejvyšší správní soud by se jí měl věcně zabývat. Odmítnutí kasační stížnosti (stejně jako odmítnutí žaloby Krajským soudem v Ostravě) brání žalobci v uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti je nezákonné, a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, jakož i vyjádření Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. ledna 2009, k objasnění zvoleného způsobu doručování usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2008 č. j. 22 Ca 138/2008-19 uvedl, že námitka stěžovatele, že toto usnesení Krajského soudu v Ostravě mělo být doručováno do vlastních rukou jeho zástupce, není důvodná. Podle §45a o. s. ř. (správně §45b o. s. ř.) ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Výslovně je stanoveno v §54 odst. 3 s. ř. s., že do vlastních rukou účastníků se doručuje rozsudek, ale pokud jde o doručení usnesení, jímž se řízení končí, explicitní úprava doručení do vlastních rukou chybí a §55 odst. 5 s. ř. s. na doručování do vlastních rukou nedopadá. Bylo tedy třeba vycházet z úpravy obsažené v §45a o. s. ř. (správně §45b o. s. ř.) a usnesení doručovat do vlastních rukou jen na základě pokynu předsedkyně senátu. Tento pokyn však v dané věci nebyl dán, a proto bylo postupováno správně, když výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě nebylo zástupci žalobce doručováno do vlastních rukou. S ohledem na uvedené nelze podle krajského soudu ze skutečnosti, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce jako opožděnou odmítl, dovodit, že by došlo k porušení článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. ledna 2009, uvedl, že k porušení práva na spravedlivý soudní proces by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, popř. by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K takové situaci v předmětné věci nedošlo, protože Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele projednal a o věci rozhodl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nejvyšší správní soud poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je patrné, proč kasační stížnost neprojednal meritorně a odmítl ji pro opožděnost. Nejvyšší správní soud konstatoval, že samotná skutečnost, že soud se věcí nezabýval meritorně, nemůže být bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o kasační stížnosti dodržel procesní postupy stanovené zákonem. Zásady spravedlivého procesu je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána zákonným způsobem, což se také v projednávané věci stalo. Podstatným obsahem podané ústavní stížnosti je konstatování stěžovatele, že kasační stížnost, o které rozhodoval Nejvyšší správní soud, podal včas. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že nesprávně posoudil lhůtu pro podání kasační stížnosti, tato výtka je za důkazní situace v dané věci - kdy soudní spis předložený Krajským soudem v Ostravě obsahoval doručenku připojenou u č. l. 19 tohoto spisu, která obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti dle §50f o. s. ř., ze kterých také soud při posuzování včasnosti kasační stížnosti vycházel - nepatřičná, neboť je to jen a pouze stěžovatel, kdo má povinnost prokázat, že dodržel zákonem stanovenou lhůtu k podání kasační stížnosti, což však označením žádného důkazu v průběhu řízení o kasační stížnosti neučinil. Z obsahu uvedené doručenky je zcela zřejmé, že z důvodu nezastižení adresáta byla obálka s písemností (zásilka), tj. kasační stížností napadené usnesení krajského soudu, uložena dne 27. června 2008 a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl, což také učinil dne 7. července 2008. Nejpozději tento den se také dozvěděl, že předmětná zásilka byla uložena dne 27. června 2008, a byl-li toho názoru, že doručující orgán při doručování předmětné zásilky pochybil, nic mu nebránilo v tom, aby na tuto skutečnost poukázal v podané kasační stížnosti. Pokud tak neučinil, Nejvyšší správní soud v souladu s §50f odst. 9 o. s. ř. považoval údaje uvedené na doručence za pravdivé, neboť nebyl dokázán opak. Za takový důkaz nelze považovat ničím nepodložené, a proto zcela účelové tvrzení stěžovatele, že oznámení o uložení zásilky neobsahovalo žádnou informaci o tom, že uložená zásilka je soudní zásilkou a že nebyl poučen o následcích jejího nevyzvednutí. Shora uvedené lze proto uzavřít tak, že napadeným rozhodnutím nebylo dle Nejvyššího správního soudu porušeno žádné základní právo nebo svoboda stěžovatele, a proto ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou. Z pouhé skutečnosti, že kasační stížnost byla odmítnuta z důvodu jejího opožděného podání, nelze a priori dovodit, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v rozporu s Listinou či Úmluvou. Soud naopak svou rozhodovací činnost uplatnil zcela v mezích a způsobem, které stanoví soudní řád správní, při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě čtvrté Ústavy a v hlavě páté Listiny, proto Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud souhlasily ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatel se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2008 č. j. 22 Ca 138/2008-19 byla jako opožděná odmítnuta žaloba stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 27. srpna 2007 č. j. KUOK/81747/2007-2/937 vydaného ve věci územního rozhodnutí ohledně umístění stavby. Uvedené usnesení obsahovalo v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního (§102 a násl. s. ř. s.) poučení, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu. Toto rozhodnutí bylo doručováno zástupci stěžovatele (žalobce) Mgr. Ing. M. S., Ph.D. Pokus doručujícího orgánu o doručení písemnosti zástupci stěžovatele byl učiněn v pátek 27. června 2008 a vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele nebyl v místě doručení zastižen, byla téhož dne písemnost uložena u držitele poštovní licence. Protože v třídenní úložní lhůtě nebyla zásilka adresátem vyzvednuta, nastala uplynutím třídenní úložní doby, jejíž poslední den se považuje za den doručení, i když se adresát o tomto uložení nedozvěděl, tzv. fikce doručení (tj. v pondělí 30. června 2008). Od tohoto okamžiku počala stěžovateli běžet čtrnáctidenní lhůta k podání kasační stížnosti. Zásilku obsahující písemnost vyzvedla sestra adresáta dne 7. července 2008. Žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje byla písemnost doručena dne 27. června 2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oznámení o uložení zásilky (výzva ve smyslu §50c odst. 1 o. s. ř.), které zástupci stěžovatele pošta nechala v poštovní schránce dne 27. června 2008, neobsahovalo žádnou informaci o tom, že se jedná o zásilku soudu, neobsahovalo ani žádné poučení o následcích nevyzvednutí (jak vyžaduje §50c odst. 2 o. s. ř.); jako lhůta k vyzvednutí byla stanovena doba čtrnácti dnů. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší správní soud určil chybně datum doručení usnesení Krajského soudu v Ostravě zástupci stěžovatele, a vyšel tak z nesprávného výpočtu okamžiku počátku a konce čtrnáctidenní lhůty pro podání kasační stížnosti. Usnesení Krajského soudu v Ostravě mělo být podle názoru stěžovatele doručováno jeho zástupci do vlastních rukou (na základě §55 odst. 5 s. ř. s. a §54 odst. 3 s. ř. s.); na základě §46 o. s. ř. by pak lhůta pro vyzvednutí zásilky na poště neměla být tři dny, ale deset dnů.
Podle §42 odst. 5 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Protože soudní řád správní nestanoví jinak, platí podle §45b odst. 1 o. s. ř., že do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Pokud jde o usnesení, právní úprava neukládá, že by usnesení bylo třeba doručovat do vlastních rukou (explicitní právní úprava doručování usnesení do vlastních rukou chybí). To znamená, že je pouze na uvážení předsedy senátu, zda v tom kterém konkrétním případě nařídí, že usnesení je třeba doručit do vlastních rukou adresáta (fyzické osoby).
V souladu s §46 odst. 3 větou druhou o. s. ř. jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost uloží.
Podle §50c odst. 1 o. s. ř., byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl; to neplatí, jestliže v místě doručování nebylo možno zanechat výzvu v adresátově domovní nebo jiné jím užívané schránce a ani na jiném vhodném místě. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení ve výzvě podle odstavce 1 se uvede, kdo je adresátem a který soud doručovanou písemnost předal k doručení; není-li vyloučeno náhradní doručení písemnosti, musí v ní být též obsaženo poučení o následcích, jestliže písemnost nebude vyzvednuta (odstavec 4). Doručující orgán ve výzvě uvede, u koho, kde a v který den byla písemnost uložena a do kdy a v jaké době si příjemce může písemnost vyzvednout. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení uloženou písemnost si může vyzvednout jen příjemce. V odstavci 4 citovaného ustanovení se uvádí, že pokud nebude uložená písemnost vyzvednuta do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1 o. s. ř.) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.
V souzené věci nařídila předsedkyně senátu krajského soudu, že usnesení, kterým se správní žaloba odmítá, bude doručeno zástupci stěžovatele jako jiná zásilka. Protože adresát nebyl v místě doručení zastižen, byla písemnost uložena u držitele poštovní licence v pátek dne 27. června 2008. Uplynutím třídenní lhůty (z níž dva dny připadly na dny pracovního volna, během kterých si adresát písemnost u držitele poštovní licence vyzvednout nemohl) nastala v pondělí dne 30. června 2008 fikce doručení, přičemž písemnost vyzvedla sestra adresáta až po uplynutí úložní doby.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy by měly v každém jednotlivém případě pečlivě zvažovat, zda s okamžikem doručení doručovaného usnesení nejsou spojeny pro adresáta závažné právní důsledky a zda konkrétní okolnosti případu nevyžadují, aby byl zvolen způsob doručování do vlastních rukou. To platí například v případě, kdy proti doručovanému usnesení je přípustný opravný prostředek. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že je vždy třeba zvážit konkrétní okolnosti případu a v návaznosti na to zvolit nejvhodnější způsob doručování tak, aby nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků řízení.
V souzené věci Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele pro její opožděnost. Vycházel přitom z toho, že zástupce stěžovatele nebyl v místě doručování zastižen, a ačkoliv byl vyzván, aby si zásilku vyzvedl, neučinil tak ani ve třídenní lhůtě od uložení. Podle §50c odst. 4 o. s. ř. tak nastala tzv. fikce doručení dne 30. června 2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá (a rovněž dokládá), že uložení písemnosti bylo neúčinné a písemnost mu byla doručena až dne 7. července 2008, kdy ji vyzvedla sestra adresáta, neboť zástupce stěžovatele, kterému byla zásilka obsahující usnesení Krajského soudu v Ostravě doručována, se z důvodu pobytu v zahraničí v místě doručování nezdržoval dne, kdy nebyl zastižen, a ani v době do 3 dnů od uložení písemnosti (dále jen "rozhodná doba"). Tuto svou námitku, že uložení písemnosti bylo neúčinné, však stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil (a tedy ani nedoložil).
Podle §46 odst. 6 o. s. ř., byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
Předpokladem účinného uložení písemnosti ve smyslu §46 odst. 6 o. s. ř. je mj. skutečnost, že se doručovaná osoba v rozhodné době zdržuje v místě doručování. Pokud tomu tak není, resp. je-li adresátem prokázáno, že tomu tak nebylo, pak nemůže nastat, jak výslovně stanoví §50c odst. 4 o. s. ř., účinné uložení písemnosti a "náhradní" doručení.
Z výše uvedeného vyplývá, že to byl právě stěžovatel, kdo měl povinnost soudu prokázat, že se v místě doručování nezdržoval v den, kdy nebyl zastižen, ani v době do 3 dnů od uložení. Bylo tedy jen na stěžovateli, aby v kasační stížnosti uplatnil svá tvrzení o okolnostech doručování. Je třeba připomenout, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, který měl být adekvátně bdělý a při převzetí zastoupení měl z údajů na zásilce seznat, který den bude považován za den doručení. Současně je třeba podotknout, že pokud zásilku, obsahující předmětnou písemnost, vyzvedla sestra adresáta dne 7. července 2008, v okamžiku vyzvednutí písemnosti stěžovateli stále ještě polovina lhůty k podání kasační stížnosti zbývala, neboť posledním dnem lhůty byl 14. červenec 2008. Lze tedy uzavřít, že rozhodující vliv na výsledek pro stěžovatele nepříznivý měl sám stěžovatel.
Při shrnutí výše uvedeného lze uzavřít, že v souzené věci nelze Nejvyššímu správnímu soudu vytknout žádné pochybení. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shledal Ústavní soud ústavně konformním.
Nad rámec ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující:
Podle §50c odst. 4 o. s. ř., nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1 o. s. ř.) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.
Důvodem, proč byla do právního řádu zavedena "fikce doručení", byly potíže s doručováním soudních písemností, přičemž smyslem nové právní úpravy bylo - větší či menší měrou - zakotvit odpovědnost adresáta za řádné přebírání písemností.
V případě kvalifikovaných osob, např. advokátů, je tato povinnost v podstatě absolutní, což je vcelku pochopitelné, protože na nich lze spravedlivě požadovat, aby si po celou dobu výkonu své činnosti zajistily řádné přebírání pošty. Jedná se totiž o nedílnou součást jejich činnosti.
V případě laických fyzických osob však bylo zvoleno jiné řešení. Zřejmě se vycházelo z toho, že u těchto osob je situace odlišná a že na těchto osobách nelze spravedlivě požadovat, aby se neustále zdržovaly v místě svého bydliště, resp. aby měly neustále zařízeno přebírání úřední pošty v době své nepřítomnosti (pro případ, kdyby "náhodou" nějaká přišla).
Zákon i v jejich případě zakotvuje možnost "náhradního" doručení, na straně druhé jim však poskytuje možnost se právním následkům fikce doručení vyhnout, pokud prokáží, že se v místě doručování nezdržovaly v den, kdy adresát nebyl zastižen. Řádné doručení se (za určité situace) předpokládá, přičemž je na adresátovi, aby prokázal opak. Děje se tak v duchu zásady "práva náležejí bdělým".
Ovšem, aby dotčená fyzická osoba mohla prokázat opak (resp. "eliminovat" danou právní fikci), musí mít k tomu reálný (adekvátní) prostor. Pokud by tomu tak nebylo, vedlo by to k popření smyslu dané právní úpravy s dopady v ústavněprávní rovině, protože jde o pravidla upravující přístup k soudu (zde k rozhodování o opravném prostředku).
V jiných procesních předpisech je tento problém "reálného prostoru" přímo řešen. V řízení podle občanského soudního řádu rozhoduje o odmítnutí odvolání pro opožděnost soud prvního stupně (§208 o. s. ř.) a proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání. Totéž platí i pro dovolání (§241b odst. 1 o. s. ř.). Podle §208 o. s. ř. opožděně podané odvolání (dovolání) předseda senátu soudu prvního stupně odmítne. Proti usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl opožděné odvolání (dovolání), je přípustné odvolání; protože jde o usnesení jen procesní povahy, platí pro jeho přezkoumání systém úplné apelace. V daném směru je tedy zřejmé, že účastník řízení má možnost obrany proti fikci doručení cestou opravných prostředků. Jde-li o odvolání, pro tento případ ještě připadá v úvahu žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.). Trestní řád má pro tyto případy již od "pradávna" institut "navrácení lhůty" (viz §61 odst. 3 tr. řádu).
Ve správním soudnictví rozhoduje o odmítnutí kasační stížnosti jako opožděné Nejvyšší správní soud, proti jehož rozhodnutí již není žádný opravný prostředek přípustný, pokud pomineme podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, který není součástí obecné soudní soustavy.
Klíčovou otázkou je, zda zmíněný "reálný prostor" je i v případech, kde žádné opravné prostředky již k dispozici nejsou, jako je tomu v řízení o kasační stížnosti (obdobně i o ústavní stížnosti). Podle §108 odst. 1 s. ř. s. sice krajský soud má povinnost informovat Nejvyšší správní soud, zda kasační stížnost byla podána včas, není ovšem povinen informovat (kasačního) stěžovatele. Takže reálný prostor pro příslušnou argumentaci buď musí vytvořit Nejvyšší správní soud, nebo si jej musí vytvořit sám kasační stěžovatel. Pokud by neplatila ani jedna z variant, šlo by o systémovou chybu.
S ohledem na specifickou právní úpravu ve správním soudnictví je třeba do budoucna na Nejvyšší správní soud apelovat, aby při odmítání kasační stížnosti pro její opožděnost byl pečlivý a obezřetný a aby posuzoval, zda účastník řízení měl v konkrétním případě reálnou možnost předvídat hrozbu odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost a podle toho již v kasační stížnosti argumentovat, resp. navrhovat důkazy.
V této věci lze z konkrétních okolností případu (stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastupován advokátem, průběh lhůt umožňoval včasné podání kasační stížnosti i při pozdějším vyzvednutí zásilky) dovodit, že sám stěžovatel svým postupem přivodil pro něj nepříznivé rozhodnutí soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle článku 36 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.