ECLI:CZ:US:2009:3.US.3300.07.1
sp. zn. III. ÚS 3300/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. března 2009 sp. zn. III. ÚS 3300/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2007 č. j. 12 Cmo 151/2007-127 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2006 č. j. 13 Cm 911/2005-64, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovým směnečným námitkám, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007 č. j. 12 Cmo 151/2007-127 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2006 č. j. 13 Cm 911/2005-64 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 911/2005, ze kterého vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 15. 8. 2005 směnečný platební rozkaz s č. j. Sm 126/2005-16, kterým stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 720 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel podal včas směnečné námitky. Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 24. 5. 2006 pod č. j. 13 Cm 911/2005-64 rozsudek, kterým ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. K odvolání stěžovatele vydal Vrchní soud v Praze dne 24. 9. 2007 pod č. j. 12 Cmo 151/2007-127 rozsudek, kterým prvostupňový rozsudek potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy vadně hodnotily jeho směnečné námitky, neboť od počátku tvrdil, že směnka byla padělána, nikdy předloženou směnku nevystavil a celá věc má kriminální pozadí. Uvedl, že z okolností vyplývala možnost, že jde o totální padělek ve všech částech, v námitkách se tak vyslovil k možnosti zhotovení směnky a zneužití jeho podpisu z jiných dokladů. Dle stěžovatele soudy provedly dokazování neúplně a extrémně nesprávně hodnotily provedené důkazy. Konkrétně uvedl, že navrhl, aby se soudy zabývaly panem S. (remitentem), který má vést další podezřelé směnečné spory, avšak prvostupňový soud provedení důkazu soudním spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Cm 148/2005 zamítl a odvolací soud se v rozsudku s tímto důkazním návrhem nijak nevypořádal. Dále stěžovatel namítl, že soudy vycházely ze znaleckého posudku Ing. K., který se zabýval jen technickými možnostmi vyhotovení směnky, ale tento posudek nevylučuje padělání směnky jinými způsoby (např. je třeba zkoumat i identifikaci pisatele). Formalisticky se soudy měly vypořádat i s kauzálními a časovými směnečnými námitkami stěžovatele. Dle stěžovatele jsou právní závěry soudů v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a s právními zjištěními. Stěžovatel rovněž uvedl své námitky proti tomu, že policejní orgán odložil jeho trestní oznámení týkající se remitenta a žalobce (indosatáře).
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle prvostupňového soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ani práva vlastnit majetek; soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stran dalších důkazních návrhů uvedl, že byly nad rámec směnečných námitek ovládaných zásadou koncentrace; vyhovění důkazním návrhům by představovalo neúčelné prodlužování řízení, a tím i porušení základních práv druhé strany.
III.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Po přezkumu napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Oba obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze zásady koncentrace. Ta je zakotvena v §175 odst. 1 občanského soudního řádu, který stanoví, že ve směnečných námitkách (podaných do tří dnů) musí žalovaný uvést vše, co namítá proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Koncentrační zásada, dle názoru Ústavního soudu, nemůže znamenat, že by žalovaný (zde stěžovatel) nemohl v průběhu dalšího řízení, resp. při soudním jednání, uvádět relevantní skutečnosti či nabízet důkazy k obraně, kterou již obecně v námitkách uplatnil. Zásada koncentrace se nevztahuje na důkazní návrhy.
Prvostupňový soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví za účelem zkoumání podpisu a dalších údajů napsaných v dolním rámečku směnky s tím, že tento důkazní návrh se míjí se směnečnými námitkami. K tomu dospěl poté, kdy si objasnil obsah směnečných námitek tak, že stěžovatel svou námitku, že nikdy žádnou směnku nepodepsal a předložená směnka není pravá, vztahoval ke svým tvrzením o zneužití písemnosti (kvitance) a vyrobení směnky. Soud odkázal rovněž na upřesnění námitek stěžovatelem při prvním jednání dne 19. 10. 2005. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že stěžovatel nezpochybnil existenci svého podpisu na směnce, nýbrž napadl, že by svůj podpis učinil pod směnečné prohlášení obsažené ve směnce; stěžovatel také výslovně uvedl, že není třeba zkoumat podpis, ale to, jak byla směnka vyrobena.
Tento výklad obsahu a rozsahu směnečných námitek shledal Ústavní soud v dané věci nepřípustně restriktivním a rozporným s principy spravedlnosti. Soudy provedená interpretace námitek zjevně neodpovídá jejich podstatě, jejich smyslu a jimi sledovanému účelu.
Z vyžádaného spisu se podává tento průběh stěžovatelovy obrany.
Stěžovatel ve směnečných námitkách namítal, že nikdy žádnou směnku nepodepsal, a pokud žalobce předložil nějakou směnku, pak není pravá. Vznesl také námitky kauzální a námitku časovou (datum). Dále navrhl prokázat nepravost směnky - jak byla směnka vyrobena. Uvedl, že jeho podpis se běžně nachází na paragonech dostupných i zákazníkům; panu S. pak podepsal kvitanci na 10 000 Kč. Uvedl, že nežádá posudek písmoznalce. Při jednání dne 19. 10. 2005 uvedl, že podepsal kvitanci, ze které musely být použity některé části na padělání směnky (číslice částky, jméno, rodné číslo a podpis stěžovatele). K dotazu soudu, jaký důkaz má být proveden k prokázání falešné směnky, stěžovatel žádal znalecký posudek, jakým způsobem byla směnka vyrobena; podpis zkoumat nechtěl. Soud stěžovatele poučil dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, že by nemusel takto prokázat padělání směnky. Stěžovatel reagoval tak, že v tomto směru tedy navrhuje výslech svůj a pana S. a rovněž znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Při svém výslechu stěžovatel uvedl, že v kvitanci uvedl údaje svého jména a příjmení, rodného čísla i podpis přesně tak, jak je to na předložené směnce.
Při následném jednání dne 14. 11. 2005 stěžovatel trval na znaleckém posudku písmoznalce; sám pro něj formuloval otázky směřující k prokázání vyrobení směnky.
Při dalším jednání dne 12. 4. 2006 (po provedení znaleckého posudku na stěžovatelem formulované otázky, ze kterého vyplynulo, že směnka nebyla technicky vyrobena) stěžovatel žádal doplnit znalecké zkoumání posudkem písmoznalce o tom, zda podpis a údaje jména a rodného čísla (napsaná v dolním rámečku) na směnce jsou psány stěžovatelem. Soud tento důkazní návrh zamítl. Stěžovatel na tento důkazní návrh poukázal i při následném jednání dne 24. 5. 2006.
Ústavní soud nemá, narozdíl od obecných soudů, žádnou pochybnost o tom, že stěžovatel vznesl výslovnou a jednoznačnou námitku, že nikdy žádnou směnku nepodepsal (jedná se zde o námitku, že stěžovatel není osobou zavázanou ze směnky, neboť podpis na směnku on sám neučinil - §7 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V rámci této námitky pak navrhl důkaz způsobilý prokázat nepravost směnky, resp. objasnit, jak byla směnka vyrobena. Tento důkaz navrhl stěžovatel s ohledem na úvahu, že jeho podpis je běžně dostupný na jiných listinách, ke kterým se může dostat neurčitý počet lidí, a že panu S. podepsal kvitanci. Na těchto tvrzeních a důkazním návrhu trval i před soudem (jednání dne 19. 10. 2005). Je zřejmé, že stěžovatel na první pohled neusoudil, že by se podpis na směnce nějak zjevně tvarově lišil od jeho podpisu vlastního. Snažil se tak v prvé fázi prokázat vyrobení celé směnky (tedy i přenesení podpisu).
Ústavní soud je názoru, že stěžovatel při prvním jednání dne 19. 10. 2005 "neupřesňoval" své námitky, ale k prokázání své obecné námitky, že nikdy směnku nepodepsal, specifikoval své důkazní návrhy. Ty odpovídaly jeho domněnce, že nikoliv jen jeho podpis, ale více částí směnky je nepravých (technicky přenesených). V rámci těchto úvah také při jednání dne 14. 11. 2005 formuloval otázky písmoznalci. Teprve když znalec dospěl k závěru, že údaje (včetně podpisu) nemohly být technicky přeneseny, navrhl stěžovatel doplnit zkoumání písmoznalcem v tom směru, zda údaje a podpis v dolním rámečku směnky napsal stěžovatel či jiná osoba.
I když stěžovatel nejdříve navrhl dokazování stran vyrobení směnky, tento důkazní návrh, dle Ústavního soudu, nemůže být vykládán tak, že podpis na směnce jako takový stěžovatel uznává za pravý. Dle Ústavního soudu není ve směnečném řízení možno na základě důkazního návrhu přistoupit k restriktivnímu výkladu stěžovatelových námitek, tedy v dané věci dovozovat, že pravost podpisu (a dalších údajů v dolním rámečku) na směnce vlastně vůbec nezpochybňoval. Ústavní soud má naopak za to, že pokud stěžovatel namítal, že žádnou směnku nikdy nepodepsal a předložená směnka není pravá, důkazy způsobilými prokázat toto tvrzení jsou jak důkazy směřující k prokázání přenesení podpisu (a příp. dalších údajů na směnce), tak důkazy svědčící o napodobení podpisu (a příp. dalších údajů na směnce). V obou případech stěžovatel dává jednoznačně najevo, že předloženou směnku nemohl podepsat on a podpis i další údaje v dolním rámečku se musely na směnku dostat jiným způsobem.
Počáteční směřování důkazních návrhů rovněž nemůže mít za následek nemožnost vznášet nové důkazní návrhy v dalším průběhu řízení, když účastník má teprve pak šanci reagovat jimi na skutečnosti prokázané či neprokázané již provedenými důkazy. Ve směnečném řízení neplatí zásada koncentrace důkazních návrhů, ale toliko zásada koncentrace námitek.
Ústavní soud tak neshledal, na rozdíl od soudů obecných, že by důkazní návrh k prokázání, zda jsou podpis a další údaje v dolním rámečku směnky napsány skutečně stěžovatelem (či osobu jinou), vybočoval ze zásady námitkové koncentrace. Postup soudů, které nezohlednily, že nepravost podpisu (či dalších údajů) na listině může spočívat jak v technickém přenesení, tak v napodobení, v dané věci představuje porušení principu spravedlnosti a upření stěžovateli práva navrhovat k prokázání svých námitek důkazy.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že prvostupňový soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu konkrétním soudním spisem k prokázání podvodného jednání pana S. i v jiných případech; odvolací soud se pak k tomuto důkaznímu návrhu nevyjádřil.
Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že obecnému soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky řízení provede a které nikoliv; nelze proto spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. To odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů. Ústavní soud však také upozornil na protiústavnost tzv. opomenutých důkazů. To se týká jak procesu hodnocení důkazů, kdy tato zásada neznamená, že by soud měl na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoliv, tak otázky neprovedených důkazů, kdy pokud soud důkazním návrhům nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87) a nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhl důkaz jinými soudními spisy při jednání dne 24. 5. 2006 k prokázání podvodného jednání remitenta i v jiných věcech; prvostupňový soud tyto důkazní návrhy zamítl. Prvostupňový soud se ve svém konečném rozhodnutí k důvodu zamítnutí těchto důkazních návrhů již nevyjádřil. Stěžovatel na nesprávnost zamítnutí důkazního návrhu spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Cm 148/2005 poukazoval ve svém odvolání; odvolací soud ve svém rozhodnutí k tomuto důkazu (k této odvolací námitce) nic neuvedl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se k tomuto důkaznímu návrhu ve svých rozhodnutích nijak nevyjádřily, a není proto zřejmé, z jakého důvodu tento důkaz zamítly a proč jej nepovažovaly za důležitý pro zjištění skutkového stavu.
Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud dle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť dospěl k závěru, že od něj nelze čekat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu ohledně trestního oznámení pak nemají odraz v petitu ústavní stížnosti, resp. se míjí s napadenými rozhodnutími. Ústavní soud se jimi tedy v rámci této ústavní stížnosti nemohl zabývat.