infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2009, sp. zn. III. ÚS 372/09 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.372.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:3.US.372.09.1
sp. zn. III. ÚS 372/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 688/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 11 To 326/2008-6795 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 3. 2008, č. j. 1 T 271/2003-6592, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny, jakož i práva dle čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a 3, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ ze sp. zn. 1 T 271/2003 se podává, že tamní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2008 č. j. 1 T 271/2003-6592 stěžovatele a další spoluobžalované odsoudil pro trestný čin účasti na zločinném spolčení dle ustanovení §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaných jako členy zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 č. j. 11 To 326/2008-6795 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušil a znovu jej uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení dle ustanovení §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako člena zločinného spolčení dle ustanovení §43 tr. zák., kterých se dopustil skutkem, oproti jeho popisu soudem prvního stupně modifikovaným (jehož podrobnosti uvedl). Ten spočíval v tom, že se stěžovatel a ostatní spoluobžalovaní zapojili do činnosti organizovaného a vnitřně strukturovaného společenství zaměřeného - za účelem dosahování zisku - na organizaci nelegální migrace běženců ze třetích zemí přes slovensko - českou a česko - německou hranici; konkrétně stěžovatel nejméně v osmi případech v období od 26. 8. 1999 do 25. 11. 1999 převzal od bratrů S. přesně nezjištěný počet osob a prostřednictvím dalších neztotožněných osob organizoval jejich nelegální přechod přes česko - německou hranici do SRN, přičemž tuto činnost vykonával za úplatu. S ohledem na délku trestního řízení a skutečnost, že se stěžovatel žádné další trestné činnosti nedopustil, nejevil se odvolacímu soudu nepodmíněný trest odnětí svobody jako jediný možný a stěžovatele proto odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného uložení dohledu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 3 Tdo 688/2008 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nepřisvědčil dovolací námitce, že pro svou délku bylo trestní stíhání nepřípustné dle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť odvolací soud toto porušení kompenzoval zmírněním trestu, a to odpovídá jak judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") tak Ústavního soudu. Dovolací soud měl rovněž za to, že zjištěný skutkový stav dovoloval posoudit jednání stěžovatele z hlediska jeho konkrétní účasti na zločinném spolčení. Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že jeho trestní stíhání je od samotného počátku zatíženo neodstranitelnými vadami, jestliže sdělení obvinění ve vztahu k němu neobsahuje popis jednání z časového ani místního hlediska, ani okolnosti prokazující existenci subjektivní stránky a účast na zločinném spolčení; tím je pak dotčeno jeho právo na obhajobu, které může být uplatněno teprve při konkrétním vymezení skutku (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99). Týmiž vadami pak podle stěžovatele trpí výroková část rozsudku krajského soudu, kde nadto chybí konkretizace zločinného spolčení, jeho struktury a úplaty, kterou měl získat. Stěžovatel dovozuje, že z výpovědí svědků a spoluobviněných nevyplývají žádné skutečnosti pro závěr o jeho činnosti ve prospěch zločinného spolčení; jediným důkazem jsou odposlechy telefonních hovorů bratří S. s přesně neztotožněnou osobou, nicméně z nich jeho vědomost o činnosti ve prospěch zločinného spolčení bez důvodných pochybností nevyplývá. Kvalifikace jednání ve smyslu ustanovení §43 a §44 tr. zák. je nadto nedůvodná a nezákonná, poněvadž jeho účast je v porovnání s ostatními spoluobžalovanými nepatrná, neboť byl "činný" jen v osmi případech z celkových čtyřiceti šesti. Stěžovatel poukazuje též na nepřiměřenou délku trestního řízení sedmi let a osmi měsíců, přičemž průtahy v něm sám nezpůsobil; po tuto dobu byl vystavován právní nejistotě, nemožnosti vykonávat řádné zaměstnání a zařídit si rodinný život. Ve světle judikatury ESLP činí prý tato okolnost jeho trestní stíhání nepřípustným podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, a touto argumentací se žádný ze soudů nevypořádal. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná. Předně je namístě uvést, že stěžovatel povýtce uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim adekvátně vyjádřily. Uvedené platí především pro stěžovatelovu námitku nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky, jelikož dovolací soud se této otázce věnoval ve svém rozhodnutí velmi detailně, a pečlivě vyložil, z jakých důvodů jí nebylo možno přisvědčit; vyslovené právní závěry jsou rovněž souladné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03, sp. zn. III. ÚS 217/03, či sp. zn. III. ÚS 95/04 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani odvolacímu soudu nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť se též přidržel rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 554/05, Sb. n. u., sv. 36, s. 707) a konstatované průtahy v řízení kompenzoval uložením mírnějšího trestu. Stejně tak není důvod pro úsudek, že by byl stěžovatel dotčen na svém právu na obhajobu tím, že sdělení obvinění nedostatečně konkretizovalo jednání, pro které bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se pak odvíjí i odpovídající úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Popis skutku, jak je uveden ve sdělení obvinění stěžovateli, těmto názorům zásadně odpovídá, resp. obsahuje údaje adekvátní požadavkům na určitost vymezení stíhaného skutku; v průběhu trestního řízení byl skutek ostatně postupně konkretizován, pročež o odepření možnosti řádné obhajoby není dostatečný důvod uvažovat. Co do stěžovatelových výhrad ohledně nedostatku skutkových zjištění upínajících se k vědomosti stěžovatele o jednání ve prospěch zločinného spolčení, konkrétního zisku nabytého trestnou činností, počtu převedených osob a časového období skutku, postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (spis č. l. 6624 a 6627), jakož i na odůvodnění soudu dovolacího, který se jimi náležitě zabýval a neshledal je důvodnými, s čímž rovněž není důvod se neztotožnit. Porovnává-li stěžovatel míru své účasti na celkovém objemu trestné činnosti spáchané zločinným spolčením a dovozuje-li z takové komparace nepatrnost své aktivity, která by měla vyloučit možnost aplikace ustanovení §43 tr. zák., je namístě připomenout, že pouhé časově limitované zapojení (v míře nižší než u ostatních spoluobžalovaných) do rozsáhlé a závažné trestné činnosti nemusí nutně znamenat, že i jen částečný podíl na trestné činnosti podstatně nezvyšuje společenskou nebezpečnost takového činu. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení skutkového stavu jako řádně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi jednotlivými zjištěními a učiněnými skutkovými závěry, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny. Výhradám, že jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele jsou odposlechy telefonátů bratří S., z nichž prý vina stěžovatele nevyplývá bez důvodných pochybností, nelze přitakat, poněvadž při zjišťování rozhodného skutku bral soud prvního stupně v úvahu i výpověď odsouzeného M. a soupisy nákladů nalezené u bratří S. (srov. č. l. 6103 spisu). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senátem (mimo ústní jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2009 Jan Musil předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.372.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 372/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 2. 2009
Datum zpřístupnění 14. 5. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §163a, §43, §171a
  • 141/1961 Sb., §160, §11 odst.1 písm.j, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík organizovaný zločin
obvinění
dokazování
trestní stíhání/nepřípustnost
trest
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-372-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62134
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-06