ECLI:CZ:US:2009:3.US.443.09.1
sp. zn. III. ÚS 443/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. R. H., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1413/2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 2 To 27/2008, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 32 T 5/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že trestný čin, jímž byla uznána vinnou, nespáchala, neboť neměla úmysl K. T. Moravia, a. s., podvést, a jednání mělo být posouzeno v rovině civilního, nikoliv trestního práva.
Stěžovatelka opětovně namítla, že to byla společnost K. T. Moravia, a. s., která projevila zájem o pohledávku Slezský kámen, a. s., věřitele Česká konsolidační agentura, a proto byla mezi ní a touto společností uzavřena k 30. 10. 2003 mandátní smlouva, ve znění dodatku ze dne 29. 6. 2004. Byla tedy oprávněna za K. T. Moravia, a. s., ve věci výběrového řízení vyhlášeného Českou konsolidační agenturou jednat a tuto společnost zastupovat. Peníze na odkup pohledávky měla mít společnost ze zahraničních zdrojů. Společnost K. T. Moravia, a. s., zmocnila k jednání s Českou konsolidační agenturou i společnost MBM - Hopet, s. r. o., a to plnou mocí ze dne 5. 11. 2003.
O vrácení kauce byla K. T. Moravia, a. s., požádána dopisem dne 12. 12. 2003, doručeným České konsolidační agentuře, který podepsal Ing. J. P. na základě plné moci MBM - Hopet, s. r. o. Podle názoru stěžovatelky nebylo zjištěno, kdo je vlastně akcionářem poškozeného a kyperské společnosti MERIDIEN TRANSPORT, která kauci uhradila. Protože úhrada kauce byla provedena ze zahraničních zdrojů, dohodly se podle tvrzení stěžovatelky strany, tj. poškozená společnost a stěžovatelka, že peníze složené České konsolidační agentuře nebudou zahraniční společnosti vráceny. Stěžovatelka zdůraznila, že do dne podání trestního oznámení nebyla písemně vyzvána k vrácení peněz a také jí nebylo sděleno ani číslo účtu; do dne 29. 11. 2005, kdy uzavřela se společností K. T. Moravia, a. s., dohodu o narovnání, se celá situace řešila v rovině civilního práva (zopakovala též, že nevystupovala jako advokátka). Když byla požádána, aby společnost odhlásila z výběrového řízení a požádala ji o vrácení peněz, souhlasila, neboť již koncem roku 2005 bylo zřejmé, že k odprodeji pohledávky nedojde, a tyto skutečnosti vyplynuly i z výpovědi svědka Mgr. L. u hlavního líčení. Stěžovatelka též uvedla, že nevěděla o tom, že by si společnost K. T. Moravia, a. s., nepřevzala zásilku České konsolidační agentury, kterou byl sdělen výsledek výběrového řízení. Konečně pak navrhla, aby Mgr. L. předložil Ústavnímu soudu originál směnky, kterou mu vystavila.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 3 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatelky ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatelka obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhla a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnila. Stěžovatelka především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů.
Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky a srozumitelně), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelčiny ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelkou podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu