ECLI:CZ:US:2009:3.US.458.09.1
sp. zn. III. ÚS 458/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2008 č. j. 1 To 661/2008-35 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2008 č. j. 0 PP 306/2008-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených usnesení pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel jako odsouzený nastoupil výkon trestu dne 20. 5. 2004, konec trestu je stanoven na den 20. 11. 2010. Při přezkoumávání jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Okresní soud v Ostravě dovodil, že stěžovatel splnil první zákonnou podmínku stanovenou v §61 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), tedy řádné chování a plnění povinností v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Neshledal však naplnění druhé podmínky podle §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterou je předpoklad, že v budoucnu povede řádný život. Rozhodování obecných soudů ovlivnila také rizikovost trestné činnosti, kterou spáchal stěžovatel, jenž byl uznán vinným dvojnásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona spáchaným ve formě spolupachatelství a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se tohoto jednání dopustil společně s dalším obžalovaným, když přijeli zapůjčeným vozidlem do pobočky Komerční banky, a. s., v Hustopečích a stěžovatel maskován kuklou a pod pohrůžkou užití samonabíjecí pistole mířil na přítomné pracovnice banky a donutil je k vydání hotovosti. Takovýmto jednáním způsobili škodu 1 100 808,50 Kč. Tohoto jednání se dopustil opětovně, a společně s dalším obžalovaným způsobili škodu 1 062 246,50 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodováním soudů o jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že předmětné odsouzení je jediným protiprávním jednáním, kterého se dopustil, jsou napadená rozhodnutí naprosto nepředvídatelná. Poukazuje na to, že pokud měl soud pochybnosti o jeho resocializaci, měl být zpracován znalecký posudek z oboru klinické psychologie, na jehož základě by bylo možné dojít k závěru, zda nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Kritizuje také závěry obecných soudů stran uhrazené škody, kterou způsobil svou trestnou činností, a namítá, že z napadených rozhodnutí lze dovozovat, že odsouzené pro závažnou úmyslnou trestnou činnost lze propustit pouze poté, co vykonají minimálně dobu odpovídající spodní hranici trestní sazby. Postup soudů považuje za nezákonný a porušující jeho právo na spravedlivý proces, kdy pro podmíněné propuštění mu byly stanoveny jiné než zákonné podmínky.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny.
Obecné soudy při posuzování návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody postupovaly v souladu s trestním zákonem, své závěry podložily dostatečně provedeným dokazováním a svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně zdůvodnily. Námitce stěžovatele, že mu pro podmíněné propuštění byly stanoveny jiné než zákonné podmínky, nelze tedy přisvědčit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze polemizuje se závěry soudů ohledně možného očekávání, zda v budoucnu povede řádný život či nikoli. Vzhledem k tomu, že obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem a jejich závěry jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přezkoumával jejich závěry o tom, zda jsou dány příslušné podmínky k podmíněnému propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu