ECLI:CZ:US:2009:3.US.526.09.1
sp. zn. III. ÚS 526/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 28. 4. 2008 č. j. Nc 1415/2003-217 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2008 č. j. 24 Co 471/2008-261, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výroku II shora označeného usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad exekuce, a shora označené usnesení krajského soudu, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje skutkové a právní okolnosti řízení o odkladu exekuce, v němž vystupoval na straně povinného. Uvádí, že v oprávněný v exekučním řízení smlouvou ze dne 22. 2. 2005 postoupil jednomu ze solidárně zavázaných dlužníků pohledávku, která byla následně splněna. Podle názoru stěžovatele splněním závazku jedním ze solidárně zavázaných dlužníků zanikl celý závazek. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro odklad provedení exekuce ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") a usnesení o zamítnutí návrhu na odklad exekuce jsou nesprávná, čímž došlo k porušení jeho práv jako účastníka soudního řízení.
Ústavní soud přezkoumal argumenty uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
Soudy obou stupňů v odůvodnění svých usnesení dostatečně srozumitelně objasnily, z jakých důvodů považují návrh stěžovatele na odklad exekuce za nedůvodný. Odkázaly přitom na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2007 č. j. 24 Co 333/2007-202, které shledalo smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 22. 2. 2005 za neplatnou.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud v rozporu se svými oprávněními zasáhl do budoucího rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nijak nepředjímá a neovlivňuje rozhodování soudu prvního stupně, ale pouze stěžovatele odkazuje na další řízení v exekuční věci, v němž soud prvního stupně rozhodne o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
Lze shrnout, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací zákonných ustavení OSŘ na jeho věc tak, jak jej učinily obecné soudy. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel uplatnil stejné námitky již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", v §43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ustavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu