ECLI:CZ:US:2009:3.US.578.09.1
sp. zn. III. ÚS 578/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2008, č. j. 10 C 101/2008-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Břeclavi napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému P. A., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 013 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu bylo prokázáno, že žalovanému nebylo před zahájením soudního řízení doručeno oznámení o postoupení pohledávky a nestalo se tak ani v jeho průběhu; s poukazem na ustanovení §524 odst. 1 a §526 odst. 1 obč. zák. pak soud uzavřel, že při absenci tohoto právního úkonu není žalovaný dosud povinen stěžovateli plnit. Uplatnění nároku na zaplacení pohledávky za situace, kdy žalovaný jako dlužník neví, že stěžovatel je jeho věřitelem a nebyla mu tak dána ani možnost "novému" věřiteli dluh dobrovolně uhradit, je navíc podle něj i v rozporu s dobrými mravy.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud "použil a vyložil obecnou právní normu v extrémním rozporu s tím, jak tento předpis je a má být konsensuálně aplikován a interpretován, a jeho závěry tak nesou jednoznačné prvky "libovůle či dokonce svévole"; též tvrdí, že soud napadené rozhodnutí "vystavěl na zcela nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění". Podle stěžovatelky nelze akceptovat především závěr o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalovanému, neboť ke změně na straně oprávněného došlo již účinností smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž vědomost (či jeho nevědomost) dlužníka o tomto úkonu nemá vliv na postavení nového věřitele a jeho právo soudně uplatnit svoji pohledávku vůči dlužníkovi; z týchž důvodů pak nelze mít pochybnosti ani o její aktivní legitimaci. Oporu v právních předpisech nelze nalézt ani pro povinnost stěžovatelky vyzvat před podáním žaloby dlužníka "za všech okolností k zaplacení", a dát mu tak "v každém případě prostor k mimosoudní úhradě jeho dluhu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je - tedy - spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívají (ve své podstatě) v její pouhé "předčasnosti", nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu