ECLI:CZ:US:2009:3.US.581.09.1
sp. zn. III. ÚS 581/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., IČ 26970333, se sídlem Havlíčkova 129/15, 602 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem AK se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. března 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby soud uložil žalovanému M. L. zaplatit žalobkyni částku 1 000,- Kč spolu s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení přirážky k jízdnému, kterou nabyla postoupením.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51 Okresní soud v Břeclavi uvedl, že nejprve se jako předběžnou právní otázkou zabýval tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je vůbec účinná vůči žalovanému, a zda je žalovaný s ohledem na tuto smlouvu skutečně povinen plnit žalobkyni jako postupníkovi a dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by písemné oznámení o postoupení pohledávky doručil žalovanému či alespoň odeslal do dispoziční sféry žalovaného, přičemž bez tohoto právního úkonu žalobkyně není smlouva o postoupení pohledávky vůči žalovanému právně účinná, a žalovaný tudíž není povinen žalobkyni plnit, neboť ust. §526 odst. 1 obč. zákoníku spojuje povinnost dlužníka plnit postupníkovi až s tou skutečností, že je dlužníkovi postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno. Podle názoru soudu uplatnění nároku na zaplacení pohledávky za situace, kdy žalovaný jako dlužník neví, že je žalobkyně jeho věřitelem, a nebyla mu tak dána ani možnost "novému" věřiteli dluh dobrovolně uhradit, je navíc i v rozporu s dobrými mravy.
II.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud "použil a vyložil obecnou právní normu v extrémním rozporu s tím, jak tento předpis je a má být konsensuálně aplikován a interpretován", a jeho závěry tak nesou jednoznačné prvky "libovůle či dokonce svévole"; též tvrdí, že soud napadené rozhodnutí "vystavěl na zcela nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění". Podle stěžovatelky nelze akceptovat především závěr o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalovanému, neboť ke změně na straně oprávněného došlo již účinností smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž vědomost (či jeho nevědomost) dlužníka o tomto úkonu nemá vliv na postavení nového věřitele a jeho právo soudně uplatnit svoji pohledávku vůči dlužníkovi; z týchž důvodů pak nelze mít pochybnosti ani o její aktivní legitimaci. Oporu v právních předpisech nelze nalézt ani pro povinnost stěžovatelky vyzvat před podáním žaloby dlužníka "za všech okolností k zaplacení", a dát mu tak "v každém případě prostor k mimosoudní úhradě jeho dluhu".
III.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. ust. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, což není - v obecné rovině - v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelka námitku porušení spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny odůvodňuje výlučně tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo uvedeno výše - mu však nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Břeclavi své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil (ve skutkové i právní rovině), a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající (ve své podstatě) v její pouhé "předčasnosti", nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně nepříznivé důsledky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu