infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2009, sp. zn. III. ÚS 623/09 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.623.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:3.US.623.09.1
sp. zn. III. ÚS 623/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 52, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 27. 6. 2008 č. j. MRBM-7634-30/TČ-2008-02 a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 1. 2009 č. j. 1 ZT 286/2008-72 a proti postupu těchto orgánů ve věci č. j. MRBM-7634-30/TČ-2008, spojené s návrhem na přiznání nároku nákladů právního zastoupení, za účasti 1) Policie České republiky, Městské ředitelství Brno, Služba kriminální policie a vyšetřování a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Nárok na náhradu nákladů právního zastoupení se nepřiznává. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 4, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 2 a článkem 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud policejnímu orgánu nařídil zastavit trestní stíhání ve věci č. j. MRBM-7634-30/TČ-2008. Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud přiznal stěžovateli "nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 1.700,- Kč plus 19 % DPH dle ustanovení §7, písm. 5 zákona 177/1996 Sb. za použití §9 odst. 3 písm. g) zákona 177/1996 Sb. splatnou do tří dnů od právní moci ústavního nálezu", jímž bude ústavní stížnosti vyhověno. Stěžovatel dále žádal přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti dle §39 zákona o Ústavním soudu a navrhoval, aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým zakáže žalovaným pokračovat v trestním řízení sp. zn. MRBM-7634-30/TČ-2008 do rozhodnutí o této ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro postup dle ust. §39 zákona o Ústavním soudu, projednal věc v obvyklém pořadí. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zahájil policejní orgán v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 6. 2008 dle §160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro pokus tr. činu podvodu dle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit skutkem v citovaném usnesení vymezeným. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou však státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v záhlaví uvedeným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1855/08, kterým bylo zrušeno usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. ZT 286/2008-10, týkající se vyloučení obhájkyně stěžovatele z obhajování dle §37a odst. 1 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel dále odkázal na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2009 sp. zn. 1 T 187/2008, jímž byla trestní věc stěžovatele dle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na nezákonnost vyloučení právní zástupkyně stěžovatele nenabylo v záhlaví uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání nikdy právní moci. Trestnost stíhaného skutku dle názoru stěžovatele zanikla již dne 2. 7. 2008. Stěžovatel má s ohledem na uvedené za to, že je již řadu měsíců stíhán nezákonně, a tudíž v rozporu s článkem 8 odst. 2 Listiny. Dle názoru stěžovatele státní zástupce neplní ve věci svou dozorovou funkci. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2009 stěžovatel upozorňoval Ústavní soud, že policejní orgán ve věci činí další úkony trestního řízení. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že se jeho obhájkyně obrátila na Krajské státní zastupitelství se žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu. II. Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Policejní orgán i státní zástupce označili ve svých vyjádřeních argumentaci stěžovatele za zavádějící. Účastníci shodně zdůraznili, že účinek přerušení promlčecí doby dle §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona nastává doručením usnesení o zahájení tr. stíhání obviněnému, k němuž v dané věci došlo dne 27. 6. 2008. Stěžovatel tento účinek mylně spojuje s okamžikem nabytí právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání. Na tato vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 25. 5. 2009, v níž zdůraznil, že právní účinky sdělení obvinění nastávají až v okamžiku, kdy toto sdělení dojde do dispozice osoby, která je způsobilá podat proti němu opravný prostředek, tedy obhájkyně obviněného. III. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících různé typy řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Například opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/2000, II. ÚS 209/01, II. ÚS 650/01, II. ÚS 248/04 dostupná v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. V trestních věcech je subsidiární charakter ústavní stížnosti judikaturou Ústavního soudu zdůrazňován zejména tam, kde se věc nachází teprve ve fázi řízení přípravného. V tomto stadiu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. V projednávané věci se v zásadě jedná o otázku přípustnosti, resp. nepřípustnosti trestního stíhání stěžovatele dle ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dle tohoto ustanovení nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Zánik trestnosti činu promlčením a běh, resp. stavení a přerušení promlčecí doby je upraven v ust. §67 odst. 1 až 4 tr. zákona, přičemž rozhodný z hlediska běhu promlčecí doby (jeho počátku) je okamžik dokonání trestného činu. Otázka, zda je určitý čin promlčen či nikoli, je tudíž součástí posuzování hmotněprávních podmínek trestnosti konkrétního činu a tedy předmětem trestního řízení jako celku. Otázkou, zda trestní řízení není nepřípustné ve smyslu ust. §11 odst. 1 tr. řádu, se příslušné orgány musejí zabývat v průběhu trestního řízení z úřední povinnosti [viz ust. §172 odst. 1 písm. d) , §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §226 písm. e), §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel fakticky navrhuje, aby Ústavní soud řešil tuto v zásadě hmotněprávní a skutkovou otázku (viz výše) namísto orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů (srov. článek 4 Ústavy ČR) a fakticky tak jejich roli suploval, resp. vedl jakési paralelní trestní řízení. Ústavní soud přitom již opakovaně judikoval, že mu takováto role superrevizního orgánu, průběžně korigujícího probíhající trestní řízení, nepřísluší. Jen obiter dictum lze k námitkám stěžovatele konstatovat, že jeho argumentace zjevně mylně ztotožňuje okamžik, kdy nastávají účinky dle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., s okamžikem, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájci ve smyslu ust. §160 odst. 2 věta první trestního řádu. Právní účinky zahájení trestního stíhání včetně přerušení běhu promlčecí doby však z podstaty tohoto úkonu nastávají jeho doručením obviněnému (srov. Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1218, marg. 17). Právě tento okamžik je rozhodující i z hlediska uplatnění práva obviněného na obhajobu, neboť teprve od tohoto okamžiku jsou vytvořeny podmínky pro účast obhájce v přípravném řízení. Již z tohoto důvodu nelze účinek zahájení trestního stíhání vázat na doručení příslušného usnesení obhájci, což ostatně plyne i ze samotné dikce ust. §160 odst. 2 věta za středníkem tr. řádu. S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.623.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 623/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 3. 2009
Datum zpřístupnění 15. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán POLICIE - MŘ Brno, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí jiné
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů zastoupení - §83, 84
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §67 odst.3 písm.a
  • 141/1961 Sb., §160 odst.2, §11 odst.1 písm.b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
Věcný rejstřík trestní stíhání/zahájení
přípravné řízení
trestní stíhání/nepřípustnost
promlčení
doručování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-623-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62748
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04