ECLI:CZ:US:2009:3.US.678.09.1
sp. zn. III. ÚS 678/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou v Praze 2, Budečská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 1 T 31/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 8 To 70/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1297/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 3. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo "dotčeno jeho ústavou zaručené právo dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod", resp. že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces deklarované v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel uznán vinným trestním činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že jako řidič - zaměstnanec společnosti Pivovary Staropramen, a. s., po dohodě s obsluhou čerpací stanice Aral v Praze 10 navyšoval skutečně odebrané množství nafty, přičemž rozdíl mezi cenou fiktivně a skutečně odebrané nafty si zčásti, po rozdělení s obsluhou čerpací stanice, ponechal; tímto jednáním způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 76 167,35 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze shora označeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Usnesení tohoto soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to usnesením, jež je rovněž shora označeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že hodnocení důkazů obecnými soudy bylo v rozporu s jejich obsahem a že byla porušena zásada in dubio pro reo. V souvislosti s tím uvádí, že byl odsouzen na základě výpovědí ostatních řidičů, kteří vypovídali pouze o své trestné činnosti a jej neusvědčovali, a že navrhoval provést důkaz tachografickými kroužky z vozidla, se kterým jezdil, protože by z nich bylo možno spočítat ujeté kilometry a dle spotřeby vozu zjistit celkovou spotřebu vozidla, avšak tento důkaz proveden nebyl. Dále stěžovatel uvádí, co je podstatou trestného činu podvodu, a namítá, že o trestné činnosti nevěděl, sám se jí nedopustil, jeho vina nebyla prokázána, a že důkaz, který mohl jeho nevinu prokázat, nebyl proveden. Byla mu tak odepřena možnost se před soudem účinně hájit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s tím, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu tachografickými kroužky z jeho vozidla. Úvodem třeba upozornit, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Jde-li o tzv. důkazní řízení, kam námitky stěžovatele v dané věci směřují, resp. o podmínky, za jejichž splnění má jeho nesprávná realizace za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, lze poukázat na již obsáhlou judikaturu Ústavního soudu (viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 1). Jestliže stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, pak taková námitka opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak již bylo výše naznačeno a jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, nepřísluší mu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. O svém zásahu by mohl uvažovat toliko za situace, že by dané hodnocení bylo zatíženo prvkem libovůle (svévole), zjevným omylem či evidentní logickou vadou, v důsledku čehož by napadené rozhodnutí bylo "nepřezkoumatelné" nebo v němž by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá-li stěžovatel, že není usvědčován výpověďmi ostatních řidičů, protože ti měli vypovídat jen o své vlastní trestné činnosti, tato námitka neobstojí již jen z toho důvodu, že soud prvního stupně, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku, stěžovatelovo odsouzení nezaložil pouze na těchto důkazech, ale na řadě důkazů dalších.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že neprovedly jím navržený důkaz, je třeba připomenout, že není jejich povinností vyhovět každému důkaznímu návrhu; pokud ale takovému návrhu nevyhoví, musí svůj postup řádně (adekvátně) odůvodnit (viz také např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 87). Tak se dle názoru Ústavního soudu stalo i v nyní posuzované věci. Z ústavní stížností napadeného rozsudku je patrno, že soud prvního stupně, opíraje se o řadu svědeckých výpovědí, odmítl argument obžalovaných, že by vykazovaná vyšší spotřeba musela být zjištěna kontrolou "stazky", ve které řidiči vykazovali počet najetých kilometrů a množství načerpaných pohonných hmot, a to s odůvodněním, že řidiči věděli, jak spotřebu vykazovat, aby byli v "limitu". Uvedený závěr dopadá i na argumentaci tzv. tachografem, neboť z něj byl údaj o počtu najetých kilometrů do zmíněné "stazky" vyplňován. Tím soud prvního stupně (implicitně) odmítl předmětný důkazní návrh z důvodu, že daný důkaz není s to ověřit tvrzení, že "všechnu naftu, jak byla načerpána, řádně "vyjezdil"", jak v odvolacím řízení argumentoval jeden ze spoluobviněných. Postup soudu prvního stupně v tomto ohledu přezkoumal odvolací soud, který však žádné pochybení nezjistil a který dokazování shledal - i bez daného důkazu - správným a dostatečným. Z toho plyne, že doplnění dokazování o daný důkaz měl za nadbytečné, neboť stěžovatelova vina byla provedenými důkazy dostatečně prokázána. V obou případech se přitom jedná, jak plyne z posledně uvedeného nálezu Ústavního soudu, o ústavně akceptovatelné důvody pro odmítnutí důkazního návrhu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu