ECLI:CZ:US:2009:3.US.692.09.1
sp. zn. III. ÚS 692/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 26, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 č. j. 8 Cmo 462/2008-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozsudku bylo zjištěno, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení v závislosti na poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci. Stěžovatelka, která byla ve věci zcela úspěšná, považuje způsob rozdělení nákladů řízení mezi ostatní účastníky řízení za diskriminující přístup vykazující znaky svévole v rozhodování vrchního soudu. Tyto údajné nedostatky však stěžovatelka nedokládá žádnými ústavněprávními argumenty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
Vrchní soud při rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za použití ustanovení §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a své rozhodnutí podrobně a řádně zdůvodnil. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu citovaných ustanovení ani přehodnocovat důvody, které vrchní soud vedly k rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", v §43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ustavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu