ECLI:CZ:US:2009:3.US.734.09.1
sp. zn. III. ÚS 734/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou v Plzni, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 12. 2008 sp. zn. 56 Co 609/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora označeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Stěžovatelka tvrdí, že vydáním napadeného usnesení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever byl zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně), kterým se domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 150 000,- Kč s příslušenstvím, přičemž ve výroku II. bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 40 460,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí dobrým mravům, toto ujednání je neplatné a pokuta je nepřiměřená. Stěžovatelka požadovala smluvní pokutu ve výši 150 000,- Kč za opožděné splacení splátky ve výši 200 000,- Kč. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), a žalovanému přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 7. 2007 č. j. 56 Co 400/2007-72 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení §150 OSŘ ve výši jedné třetiny, tj. v částce 13 487,- Kč. Toto usnesení Krajského soudu v Plzni bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve shora označeném nálezu konstatoval, že z výjimečnosti použití §150 OSŘ vyplývá také samozřejmý a judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek, že soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Tyto úvahy musí přirozeně vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci. Právě proti tomuto požadavku se podle názoru Ústavního soudu usnesení odvolacího soudu prohřešilo; odvolací soud v odůvodnění "uvádí pouze obecné fráze, nikoli konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly postup podle §150 OSŘ".
Při rozhodování o napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2007 Ústavní soud dále připomněl svůj dřívější závěr vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06, podle kterého "okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému." Ustanovení §150 OSŘ neslouží podle názoru Ústavního soudu ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Ústavní soud vytýkal odvolacímu soudu, že neuváděl konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly postup podle §150 OSŘ. Stěžovatelka uplatnila u soudu nárok vycházející ze smluvního ujednání, jež je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
S ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu odvolací soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení podle §211 OSŘ a v usnesení ze dne 23. 12. 2008 sp. zn. 56 Co 609/2008, napadeném stěžovatelkou ústavní stížností, neaplikoval ustanovení §150 OSŘ. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl ve věci plný úspěch, odvolací soud ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 OSŘ rozhodl, že mu náleží náhrada nákladů řízení v plné výši v částce 40 460,- Kč.
Stěžovatelka považuje toto rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné z hlediska aplikace ustanovení §142 odst. 1 OSŘ a v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkové a procesní okolnosti, které ji vedou k tomuto názoru.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, jakož i přiloženou kopii napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Otázkou důvodnosti aplikace ustanovení §150 OSŘ v rovině obecné i ve vztahu k řízení před obecnými soudy v předmětné věci se Ústavní soud zabýval ve svém již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a stěžovatelem v oné věci napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil. Odvolací soud poté v usnesení, napadeném touto ústavní stížností, vycházel ze závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu, kterým bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, a rozhodl v souladu s nimi. Pakliže odvolací soud postupoval tímto způsobem, vycházeje z právních názorů Ústavního soudu, nelze jeho rozhodnutí vytýkat protiústavnost jen z toho důvodu, že rozhodnutí je nyní pro stěžovatelku nepříznivé. Třetí senát Ústavního soudu neshledává zde žádný důvod odchýlit se od právního hodnocení věci, vyjádřeného prvým senátem v jeho shora označeném nálezu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu