ECLI:CZ:US:2009:3.US.844.09.1
sp. zn. III. ÚS 844/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 30 Cdo 789/2008-147, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2007, č. j. 22 Co 2020/2007-130, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2007, č. j. 9 C 27/2007-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2007, 17. 1. 2005, č. j. č. j. 9 C 27/2007-108, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 15. 12. 2006 mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen žalovaným 1/) a Ing. M. P. (dále jen žalovaným 2/) na základě nabídky ze dne 4. 9. 2009, učiněné žalovaným 1/ postupem dle §7 zákona č. 95/1999 Sb., a to v části, v nímž byla předmětem smlouvy pozemková parcela č. 1252/1 nacházející se v k. ú. Dolní Drkolná. V odůvodnění soud uvedl, že (sice) žalovaný 1/ "vyjádřil jednoznačně své stanovisko o tom, že stěžovatel má pronajatou pouze část parcely, nikoliv celou, jak se domníval, a že tato skutečnost neodůvodňuje (stěžovateli) přednostní nárok na převod pozemku uplatnit", což posléze vedlo stěžovatele k tomu, že přednostní nárok k učiněné nabídce žalovaného 1/ neuplatnil, avšak (následný) postup žalovaného 1/, jenž poté uzavřel smlouvu s žalovaným 2/, přesto považovat za obcházení zákona ani za jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, nelze.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 22 Co 2020/2007-130, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Podle odvolacího soudu bylo pro rozhodnutí ve věci zásadní, že stěžovatel své přednostní právo dle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. neuplatnil, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by k tomu byl žalovaným 1/ vyzýván nebo že by na něj byl v tomto směru vyvíjen nátlak. Pakliže za této situace žalovaný 1/ uzavřel s žalovaným 2/ kupní smlouvu, nezakládá jeho postup důvody neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák., neboť stěžovatel ji dovozoval (pouze) z okolností, jež předcházely vlastnímu uzavření smlouvy, a vlastního smluvního procesu mezi žalovanými se netýkaly (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 228/2001).
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2009, č. j. 30 Cdo 789/2008-147, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Především seznal, že není splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu, neboť dovoláním nebyla otevřena (relevantní) právní otázka vůbec, a stěžovatelovy skutkové výhrady, jimiž polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, uplatnitelné dovolací důvody nezakládají.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry obecných soudů o platnosti kupní smlouvy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, jež byly v řízení učiněny. Podle něj "již pouhým sdělením informace ... o neexistenci předkupního práva ... došlo k porušení dobrých mravů v takové intenzitě, jež je způsobilá zapříčinit neplatnost", přičemž je nutno vzít v úvahu především postavení žalovaného 1/ jako orgánu státu, ve vztahu k němuž správnost (pravdivost) jím poskytnuté informace mohl předpokládat. Zásah do svých práv spatřuje stěžovatel též v tom, že mu žalovaný 1/ bez "zjevného důvodu" nepronajal celý pozemek, čímž došlo k "obejití (jeho) předkupního práva ... upraveného v §7 zákona č. 95/1999 Sb.".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
V projednávané věci je určující nejen to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), nýbrž - a to zejména - důvody, pro které se tak stalo.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu není mimo jiné tehdy, jestliže dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu. Pro takovou situaci je charakteristické, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Totéž logicky platí tehdy, jestliže dovolatel v dovolání formuloval "právní otázku", na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu nespočíval, resp. jež byla pro výsledek sporu bezvýznamná.
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto - objektivně nezpůsobilých - důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
V podané ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu svědčí dobrodiní ustanovení §74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Dovolací soud však podané odvolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesenou otázku nekvalifikoval jako otázku zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázku právní, která by byla způsobilá vytvořit prostor pro uvážení, zda jí lze přikládat zásadní právní význam.
S tím není důvod se neztotožnit; stěžovatel v dovolání - obsahově posuzováno - vskutku uplatnil zde zcela nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a až jen (a teprve) na základě skutkové oponentury proti rozhodnutím nižších soudů by mohly mít místo "právní otázky", jež se právě předpokladem existence odlišného skutkového základu staly pro dovolací přezkum bezcennými. Ostatně dovolací soud rovněž výstižně poukázal na to, že stěžovateli nepříznivý výsledek sporu byl objektivně založen na zcela jiném právním argumentu, totiž nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části (podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu) odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti není pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje; proto nezbylo než posoudit návrh jako zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud odmítl (zde podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) rovněž.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta, nemohl by Ústavní soud přehlédnout, že v ústavní stížnosti pokračuje jen v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, aniž by uplatnil jakoukoli ústavně relevantní argumentaci. Zjevně tedy pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví (nadto v kontextu skutkovém), čehož se však ve skutečnosti svými námitkami dovolává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu