ECLI:CZ:US:2009:3.US.887.09.1
sp. zn. III. ÚS 887/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MgA. K. Š., zastoupené JUDr. Václavem Duškem CSc., advokátem se sídlem Nový lesík 7, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2009 č. j. 26 Cdo 4757/2007-532, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005 č. j. 28 Co 531/2004-146, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2005 č. j. 28 Co 531/2004-333, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004 č. j. 8 C 478/2003-19, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2009 a doplněné na základě výzvy Ústavního soudu dne 11. 5. 2009, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článků 1, 6, 8, 18 a 25 Listiny základních práv a svobod.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že dne 13. 8. 2003 uzavřela s manželi P. dohodu o výměně bytů. Stěžovatelka realizaci dohody odmítla, proto manželé P. podali žalobu o vyklizení bytu; stěžovatelka v listopadu 2003 se naopak žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala "odstoupení od dohody o směně bytu". Manželé P. byli na rozdíl od stěžovatelky se svou žalobou úspěšní, neboť po nabytí právní moci rozhodnutí o vyklizení bytu dne 27. 11. 2006 byla provedena exekuce bytu dosud obývaného stěžovatelkou jeho vyklizením.
Žaloba stěžovatelky o odstoupení od smlouvy o výměně bytů byla zamítnuta. Stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 4), který obě právní věci řešil, měl tato řízení spojit; návrhu však nebylo vyhověno, i když řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby stěžovatelky prý od počátku trpělo značnými průtahy - bylo o ní rozhodováno až za situace, v níž bylo rozhodnutí o vyklizení bytu již vykonatelné.
Rozsudkům obou obecných soudů a řízením jim předcházejícím stěžovatelka vytýká, že řízení nebylo nestranné, neboť výše označené soudy prý nepřihlédly k tomu, že manželé P. měli možnost jiného bydlení, než byl vyměněný byt stěžovatelky, přičemž stěžovatelka byla nakonec nucena dosavadní byt vyklidit a přestěhovat se do údajně kvalitativně horšího bytu manželů P.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 4. 2004 č. j. 8 C 478/2003-19 v právní věci manželů P., v procesním postavení a dále jen "žalobců" proti stěžovatelce o vyklizení bytu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost vyklidit byt č. 37 I. kategorie v 6. patře domu čp. 16, v Praze 11, Brechtova 828, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství a vyklizený ho předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 14. a 15. 7. 2003 uzavřeli dohodu o výměně jejich bytů, která byla následně schválena oběma pronajímateli, čímž dne 13. 8. 2003 nabyla účinnosti. Dne 15. 8. 2003 převzali žalobci a později i stěžovatelka vyměněné byty, jak to dokládají protokoly o předání a převzetí obou vyměněných bytů a dne 18. 8. 2003 pronajímatel uzavřel s žalobci smlouvu o nájmu, s počátkem nájmu od 1. 9. 2003. Stěžovatelka přesto, že dne 31. 8. 2003 uzavřela s původním pronajímatelem dohodu o zániku nájmu bytu a byla žalobci a pronajímatelem opakovaně vyzývána k vyklizení již vyměněného bytu, odmítala ho vyklidit, takže tento byt užívala od 1. 9. 2003 bez právního důvodu.
S odvoláním na ustanovení §48 odst. 1, §49 a §716 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka od dohody o výměně bytů odstoupila až dne 1. 10. 2003; pokud tento právní úkon adresovala pouze pronajímateli, nikoli druhému účastníkovi smlouvy, nebyl tento úkon učiněn včas. Důvody uváděné stěžovatelkou neshledal soud prvního stupně za tak závažné okolnosti, které vznikly až po uzavření dohody, aby na jejich základě nebylo možno po stěžovatelce spravedlivě požadovat její splnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2005 č. j. 28 Co 531/2004-146 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že dohoda o výměně bytů byla jejími účastníky realizována, takže okolnost, že stěžovatelka nesplnila svoji povinnost vyklidit předmětný byt, není z hlediska uplatnění jejího práva na odstoupení od dohody podle ustanovení §716 odst. 2 o. z. právně významná, neboť svůj projev vůle odstoupit od dohody stěžovatelka učinila až po její právně relevantní akceptaci a realizaci.
Stěžovatelkou napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 Cdo 4757/2007-532 se týká dovolání podaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007 č. j. 68 Co 21/2007-471, a týká se řízení o určení neplatnosti dohody o výměně bytu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 354/2005.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky ve výše označené věci zamítl (podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř.), neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, správným.
S odkazem na obsah pravomocného rozhodnutí ohledně vyklizení předmětného bytu, dovolací soud konstatoval, že takový rozsudek v sobě již zahrnuje i odpověď na otázku o určení platnosti dohody o výměně bytu a možnosti od ní odstoupit, tedy otázek, které měly být řešeny stěžovatelkou podanou určovací žalobou. Z tohoto důvodu nelze na základě totožného skutkového stavu v řízení pokračovat, neboť v tomto postupu brání překážka věci rozsouzené.
III.
Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné znovu zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost nebo věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud je podle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti v té její podobě, která byla Ústavnímu soudu předložena po odstranění jejích vad.
Za této situace, v níž je Ústavní soud vázán výslovným zněním petitu ústavní stížnosti, se Ústavní soud nejprve zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti výše označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této její části je opožděná.
Pro hodnocení této části ústavní stížnosti je totiž určující, že rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravného usnesení (napadené touto ústavní stížností) stěžovatelka osobně převzala dne 18. 2. 2005 a dne 25. 5. 2005 (podle dodejek založených na č. l. 147 a č. l. 333 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 478/2003), přičemž pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 č. j. 28 Co 531/2004-146 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2005 č. j. 28 Co 531/2004-333 je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). I když stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nebylo její dovolání přípustné (stěžovatelka jím zpochybnila toliko skutkový stav, na jehož základě odvolací soud rozhodl), proto dovolací soud z tohoto důvodu neodmítl dovolání na základě svého uvážení (ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti se tak odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v době podání ústavní stížnosti již nepochybně dávno uplynula.
Navíc lze dodat, že výše uvedená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností již v roce 2005; tato ústavní stížnost byla dne 9. března 2006 pro neopodstatněnost odmítnuta (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 687/05, dostupné v databázi NALUS).
Zbývalo proto posoudit důvodnost námitek stěžovatelky vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 Cdo 4757/2007-532, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007 č. j. 68 Co 21/2007-471.
Stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu vytýká, že v řízení o jí podané žalobě docházelo k průtahům. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje dopis předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Ivy Brožové, která v odpověď na tuto a jí obdobné předcházející stížnosti uvedla, že pokud má stěžovatelka zato, že v řízení k takovým průtahům došlo, "může se domáhat u Ministerstva spravedlnosti náhrady škody, případně nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem".
Tomuto sdělení ze dne 2. 4. 2009 č. j. S 894/2005 odpovídá i platná judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 1986/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V citovaném usnesení Ústavní soud mimo jiné uvedl, že k takové námitce Ústavní soud přihlédne pouze za situace, v níž stěžovatel v přiměřené lhůtě napadá aktuální, tedy v době podání ústavní stížnosti ještě trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel je jím ještě postižen. Tato podmínka v projednávané věci není splněna; před podáním ústavní stížnosti bylo dovolací řízení již skončeno. I pokud by v tomto řízení neodůvodněné průtahy skutečně vznikly, není je možné v řízení o ústavní stížnosti již efektivně vytýkat.
Proti zamítavému výroku usnesení dovolacího soudu stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznáší, proto lze mít zato, že předmětná ústavní stížnost proti němu materiálně nesměřuje. Z tohoto důvodu nezbylo, než ji posoudit v této části jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze všech výše vyložených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 Cdo 4757/2007-532 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu