ECLI:CZ:US:2009:3.US.980.09.1
sp. zn. III. ÚS 980/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem 115 03 Praha 1, Bolzanova 1, směřující proti "zmanipulování a neregulérnímu průběhu 35. sjezdu ČSSD jako součásti přípravy pro vyslovení nedůvěry vládě ČR sněmovnou PČR a obsazení funkce ministra vnitra Českou stranou sociálně demokratickou k ovládnutí Policie ČR" a ve věci "návrhu na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce", za účasti České strany sociálně demokratické, Praha 1, Hybernská 7, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svým podáním, které Ústavní soud obdržel dne 20. 4. 2009, podal ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a domáhá se toho, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "postupem vedení ČSSD předcházejícím hlasování o důvěře koaliční vládě dne 24. 3. 2009, kterým byl ve dnech 20. 3. až 22. 3. 2009 nedemokraticky ovlivněn průběh 35. sjezdu ČSSD, včetně voleb orgánů ČSSD, a tak zpochybněna regulérnost průběhu sjezdu, jako součást přípravy pro vyslovení nedůvěry vládě ČR sněmovnou PČR, k prosazení svého zástupce do funkce ministra vnitra, k ovládnutí Policie ČR nedemokraticky zvoleným vedením ČSSD", byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Tvrdí přitom, že tím byla porušena též "základní práva občanů České republiky, a to zejména právo vykonávat svá občanská práva ve státě, jehož politický systém neumožňuje konstituovat orgány státní moci, a tedy i moci výkonné jinak, než na základě respektování základních demokratických principů politickými stranami". Z toho dovozuje, že jsou splněny podmínky pro neodmítnutí ústavní stížnosti, obsažené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože prý stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel se domnívá, že jím popsaným postupem České strany sociálně demokratické byl porušen článek 5 Ústavy České republiky, podle nějž politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Posléze stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud věc postoupil "Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku" (míněn je patrně Soudní dvůr Evropských společenství) k rozhodnutí o předběžné otázce, "je-li slučitelné s pravidly stanovenými Radou EU, aby vedení "Politické strany na evropské úrovni", která je v opozici v době, kdy její vláda předsedá EU, nedemokraticky zmanipulovalo průběh svého sjezdu a volby svých orgánů, za účelem svrhnutí vlády předsedající země, konstituované demokratickým postupem".
III.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu a posouzení jeho odůvodněnosti, musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady a podmínky stanovené v zákoně o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Žádná z těchto podmínek pro podání ústavní stížnosti není v tomto případě splněna, což je zřejmé prima facie. Politická strana není orgánem veřejné moci a proti její politické činnosti nelze postupovat cestou ústavní stížnosti. Článek 87 Ústavy neposkytuje Ústavnímu soudu žádnou kompetenci k tomu, aby formou nálezu zaujímal jakákoli stanoviska k regulérní činnosti politických stran a jejich orgánů. Stěžovatel není oprávněn k tomu, aby takový návrh podával, protože tvrzeným postupem politické strany nebylo zasaženo žádné jeho subjektivní základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Není také možné podávat ústavní stížnost jménem jiné osoby (actio popularis); takové právo nelze dovozovat ani odkazem na ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za těchto okolností je také další návrh, aby stěžovatelem položená otázka byla předložena Soudnímu dvoru Evropských společenství, zcela nepřípustný.
Obiter dictum Ústavní soud vyslovuje svůj podiv nad tím, že stěžovatel, který sám je právníkem, a který je navíc zastoupen advokátem, projevuje stylem a obsahem svého návrhu naprosté nepochopení institutu ústavní stížnosti a poslání ústavního soudnictví.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se zabýval meritem věci a dále se vyjadřoval k odůvodněnosti podání, Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a návrh nepřípustný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj