ECLI:CZ:US:2009:4.US.1375.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1375/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně VlastyFormánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem, AK Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 8 To 162/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 1 T 118/2007 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti obou rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Současně stěžovatel žádá odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 10 trestním příkazem ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 1 T 118/2007 shledal stěžovatele vinným trestným činem krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a uložil stěžovateli trest obecně prospěšných prací. Na základě stěžovatelova odporu byl trestní příkaz zrušen a rozsudkem ze dne 10. 9. 2007 byl stěžovateli pro tentýž trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením stěžovatele do věznice s ostrahou. Poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. 8 To 543/2008, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 1 T 118/2007 pro shodný trestný čin odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a zařadil jej do věznice s ostrahou. V odůvodnění uvedl, že trest odnětí svobody uložil stěžovateli z důvodu předchozího soudního trestání, přičemž do snížení výměry oproti předchozímu rozsudku promítl nová zjištění a snížení způsobené škody. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 8 To 162/2009 stěžovatelovo odvolání zamítl a v odůvodnění poukázal na ustanovení §314g odst. 2 trestního řádu, dle kterého není soud po zrušení trestního příkazu vázán v něm stanoveným druhem ani výměrou trestu.
Dle názoru stěžovatele obvodní soud v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 213/2000 řádně neodůvodnil, z jakého důvodu a na podkladě jakých konkrétních skutečností, které nebyly v době vydání trestního příkazu známy, trest v hlavním líčení zpřísnil, a to i přesto, že tuto skutečnost stěžovatel namítal ve svých odvoláních a odvolací soud dal soudu prvního stupně ve zrušovacím rozhodnutí závazný pokyn v tomto směru. Uložení přísnějšího trestu považuje stěžovatel za sankci za uplatnění práva podat odpor, a to i proto, že soud prvního stupně mimo protokol stěžovateli sdělil, že si nedokázal vážit trestu obecně prospěšných prací.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvod uplatněný v ústavní stížnosti je překvapivý a nebýt v ústavní stížnosti uveden, namítaná skutečnost by do věci nebyla vnesena vůbec, neboť jde o výmysl neodpovídající realitě procesu ani obou dotčených rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není „superrevizní“ instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými účastníky řízení.
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o druhu a výměře trestu je vyhrazeno obecným soudům, přičemž Ústavnímu soudu do této sféry přísluší zasahovat toliko v extrémních případech, kdy nejsou respektována kogentně stanovená zákonná pravidla, rozhodnutí je postiženo libovůlí, postrádá rozumnost apod. V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Trestní řízení ve stěžovatelově věci proběhlo při respektování základních zásad spravedlivého procesu a rozhodnutí z něho vzešlá jsou opatřena odůvodněním, z něhož je seznatelné, jaké úvahy soudy vedly k jejich závěrům. Obecné soudy se stěžovatelovou námitkou, jež je předmětem ústavní stížnosti, zabývaly a vysvětlily, proč jí nebylo možno přisvědčit. Vina stěžovatele byla bez důvodných pochyb zjištěna a trest za ni uložený odůvodněný též skutečností, že se stěžovatel majetkové trestné činnosti dopustil opakovaně, se nevymyká kautelám ústavnosti. Závěry vyslovené v nálezu II. ÚS 213/2000, na nějž stěžovatel poukazuje, na věc z důvodu skutkové odlišnosti nedopadají.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu