ECLI:CZ:US:2009:4.US.1450.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1450/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele S. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Praha 4, Komořanská 63, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č. j. 18 Co 92/2009-33 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 10 C 34/2008-18, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č. j. 18 Co 92/2009-33, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a to ve výrocích, kterými uložily stěžovateli povinnost k zaplacení nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k nepřípustnému zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel i s návrhem na odklad vykonatelnosti třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č. j. 18 Co 92/2009-33 podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 10 C 34/2008-18 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2003 č. j. P 760/2002-44 a stěžovateli byla uložena povinnost platit žalobkyni D. J. výživné od 25. ledna 2008 ve výši 5 000,- Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o zaplacení dlužného výživného za dobu od 25. ledna 2008 do 5. listopadu 2008, návrh na další zvýšení výživného o 1 000,- Kč měsíčně byl zamítnut a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 26 066,- Kč. Stěžovatel se proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to proti výroku o zvýšení výživného a výroku o nedoplatku na výživném, jakož i výroku o nákladech řízení, odvolal. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2009 č. j. 18 Co 92/2009-33 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, co do požadavku na zaplacení výživného za dobu od 25. ledna 2008 ve výši 4 500,- Kč měsíčně, co do částky 500,- Kč měsíčně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále změnil výrok o nedoplatku vzniklém zvýšením výživného a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 43 450,- Kč.
Stěžovatel nesouhlasil s výrokem o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení a namítal, že soud měl rozhodnout tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřizná, protože jejich procesní úspěch ve sporu byl poloviční. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 404/98 a II. ÚS 153/06, neboť podle názoru stěžovatele v daném případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry odvolacího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými Ústavním soudem ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 404/98 a II. ÚS 153/06, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti třetího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu