ECLI:CZ:US:2009:4.US.2103.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2103/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně VlastyFormánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, AK se sídlem Pod Věží 3, 568 02 Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2009 čj 21 Cdo 4990/2008-317 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006 čj. 16 Co 451/2005-214 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 8. 2009 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu škody za ztížení společenského uplatnění.
Stěžovatel uvedl, že dlouhodobě trpí nemocí z povolání, na základě čehož mu zaměstnavatel od roku 1974 vyplácel odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Bruntále se stěžovatel domáhal zvýšení této náhrady nad stanovenou nejvyšší výměru, neboť svůj případ považoval za výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění. Nebyl však úspěšný, neboť podle znalkyně MUDr. I. L. stěžovatel trpí obecnou chorobou, nikoliv nemocí z povolání. Stěžovatel s tímto zjištěním nesouhlasil, žádal vypracování revizního znaleckého posudku a namítal také, že byl zkrácen na svých právech, neboť mu nebyl ustanoven právní zástupce pro řízení. Tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel nijak blíže nerozvedl, uvedl pouze, že věc je komplikovaná i tím, že zaměstnavatel, u kterého byl zaměstnán, zanikl a otázka nástupnického subjektu se složitě řeší.
V podání ze dne 1. 10. 2009, které stěžovatel osobně sepsal, odkázal na svůj současný zdravotní stav a lékařskou dokumentaci z let 1973 – 2002 a požádal, aby byl předvolán na plicní kliniku v Brně za účelem plicního vyšetření, které potvrdí, že posudek znalkyně nebyl pravdivý.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným 1) Unigeo, s. p., v likvidaci, Ostrava, 2) Unigeo, a. s., Ostrava-Hrabová, a 3) Kooperativa pojišťovna, a. s., Praha, domáhal zaplacení částky 175 200,-Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 6. 2005 čj. 11 C 117/2002-151 žalobu zamítl jako nedůvodnou ve vztahu k prvnímu žalovanému, ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému pro nedostatek pasivní legitimace. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se skutkovými zjištěními okresního soudu, která přejal, jakož i právním závěrem, podle kterého nebyl důvod pro vyplacení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť ztížení společenského uplatnění v souvislosti s nemocí z povolání již bylo odškodněno a k dalšímu zhoršení zdravotního stavu od roku 1990 nedošlo. Krajský soud potvrdil jako správné zjištění, že druhý a třetí žalovaný nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele s. p. Unigeo (v likvidaci) vůči stěžovateli zůstaly zachovány; subjekt existuje a k převodu práv a závazků z pracovního vztahu na jiný subjekt nedošlo.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání. V průběhu dovolacího řízení byl žalovaný 1) vymazán z obchodního rejstříku a zanikl. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 16. 9. 2008 čj. 11 C 117/2002-313, které nabylo právní moci dne
24. 10. 2008, řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastavil podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., čímž bylo skončeno i dovolací řízení proti němu vedené (§243c odst. 1 a §114 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání v části směřující proti žalovaným 2) a 3) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že stěžovatel v dovolání správnost závěru krajského soudu o nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných nezpochybnil. Dovolací soud tak nemohl pro nedostatek dovolacích důvodů správnost závěru krajského soudu posoudit či přijmout závěr, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obecně je toto právo realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z povinností stanovených jim občanským soudním řádem způsobem, jenž by představoval porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Závěr, že žalovaný 1), státní podnik Unigeo, s. p., v likvidaci, byl jediným pasivně legitimovaným subjektem v řízení o žalobě stěžovatele, vyslovil již soud prvního stupně a stěžovatel jej v průběhu dalšího řízení nezpochybnil; alespoň nic takového z odůvodnění napadených rozhodnutí či z ústavní stížnosti nevyplynulo. Rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě potvrzující zamítnutí žaloby ve vztahu žalovaným 2), Unigeo, a. s., a 3) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, pro nedostatek jejich pasivní (materiální) legitimace tak nelze ničeho vytknout. Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele ve vztahu k žalovaným 2) a 3) v souladu ustanoveními občanského soudního řádu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu smí dovolací soud přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Co se týče rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále v meritu věci ve vztahu k žalovanému 1), Ústavnímu soudu nezbylo než na jeho závěry odkázat. V této souvislosti opakovaně připomíná, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě přiměřeně odůvodněného je zřejmé, jaké důkazy soud I. stupně ve věci samé provedl, jak je hodnotil (zejména jak hodnotil znalecký posudek znalkyně MUDr. I. L.), jaká skutková zjištění z nich vyvodil a jaké právní závěry k nim přiřadil. Postup Krajského soudu v Ostravě, který správnost skutkových zjištění i právních závěrů z nich vyvozených potvrdil, tak nelze označit za případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na rozhodování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu.
Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Již v důsledku uvedeného nepovažoval Ústavní soud za akceptabilní podání stěžovatele ze dne 1. 10. 2009. Realizace navrženého dokazování by na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohla ničeho změnit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu