ECLI:CZ:US:2009:4.US.2313.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2313/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. N., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou, AK se sídlem Řeznická 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 44 To 343/2009 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2009 čj. 1 KZV 43/2009-316 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Z napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o uvalení vazby připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona a účastenství na tomto trestném činu. Stěžovatel se měl trestné činnosti kladené mu za vinu dopustit desítkami útoků podrobně popsaných v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 0 Nt 4313/2009, kterým byl vzat do vazby z důvodu §67 písm. c) tr. řádu s tím, že vazba byla započtena dnem a hodinou zadržení. Za stěžejní důvod pro uvalení předstižné vazby Obvodní soud pro Prahu 4 označil rozsah trestné činnosti a dlouhou dobu jejího páchání; navíc uvedl, že stěžovatele od páchání trestné činnosti neodradilo ani předchozí odsouzení z dubna 2007, kdy byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Obvodní soud rovněž vyjádřil obavu, že by stěžovatel mohl znovu začít podnikat v nových prostorách, a trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl.
Při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě státní zástupce dospěl k závěru, že důvody předstižné vazby stále trvají. Opakovaně poukázal na rozsah trestné činnosti, kdy dosavadním vyšetřováním bylo zjištěno 143 případů se způsobenou škodou 21 789 619,-Kč. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze zamítl s poukazem na konkrétní zjištěné skutečnosti podrobně popsané na str. 2 a 3 ústavní stížností napadeného usnesení. Městský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se zmeškání lhůty, ve které je státní zástupce povinen rozhodnout o ponechání či propuštění obviněného z vazby, a uvedl, že o trvání vazby bylo rozhodnuto včas dne 28. 5. 2009. Následující den bylo rozhodnutí doručeno stěžovateli, v důsledku jistého pochybení však nebylo doručeno v zákonné lhůtě i obhájkyni stěžovatele. Podle Městského soudu v Praze však tato skutečnost nemohla zákonnost trvání vazby zpochybnit.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl orgánům činným v trestním řízení, že řádně nezkoumaly, zda byly dány důvody pro pokračování předstižné vazby, a nezabývaly se existencí podmínek podle ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu, podle kterého je nutno při rozhodování o trvání vazby prokázat vážné důvody, v důsledku nichž nebylo možné v uplynulé vazební lhůtě řízení ukončit. Stěžovatel se domnívá, že podmínky předvídané trestním řádem v jeho případě naplněny nebyly, a proto požádal Ústavní soud, aby postup orgánů činných v trestním řízení přezkoumal. Stěžovatel akceptuje, že ustanovení §67 písm. c) a §71 odst. 4 tr. řádu vymezují účel legitimního omezení osobní svobody jednotlivce, má však za to, že ve vazebních rozhodnutích musí být toto omezení řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, což se v jeho případě nestalo; k pochybení došlo dle jeho názoru již při rozhodování o uvalení vazby.
Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, stěžovatel spatřoval v postupu Městského soudu v Praze, který rozhodl o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby až dne 31. 3. 2009, a svoje usnesení doručil obhájkyni stěžovatele až dne 24. 4. 2009. Stěžovatel kritizoval Městské státní zastupitelství v Praze za to, že si nepovšimlo změny v obhajobě a ústavní stížností napadené usnesení doručilo JUDr. J. Vilímkové až dne 4. 6. 2009, tj. po lhůtě stanovené v §71 odst. 3 tr. řádu. Městský soud v Praze rozhodl o stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze dne 9. 7. 2009, rozhodnutí však doručil až dne 28. 7. 2009.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele tvořily dvě námitky. První z nich se týkala nedodržení lhůty podle §71 odst. 3 tr. řádu při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě. Podle tohoto ustanovení „jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu“. V tomto směru Městský soud v Praze konstatoval, že státní zástupce rozhodl v zákonem stanovené lhůtě; stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno 29. 5. 2005, jeho obhájkyni dne 4. 6. 2009. S právním závěrem Městského soudu v Praze se Ústavní soud plně ztotožnil. Tříměsíční vazba v přípravném řízení uplynula dnem 24. 5. 2009 a státní zástupce byl povinen rozhodnout ve lhůtě pěti pracovních dnů, tj. od 25. 5. (pondělí) do 29. 5. (pátek), což dne 28. 5. 2009 učinil.
Ústavní soud připomíná, že se charakterem lhůty v ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu a jejím bezprostředním dopadem na omezení osobní svobody jednotlivce ve své rozhodovací praxi zabýval (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 692/02, Sb. n. u., sv. 29, str. 131) a dovodil, že podle zákonné dikce je státní zástupce povinen v dané lhůtě rozhodnout, nikoliv však též rozhodnutí oznámit nebo doručit oprávněným osobám. Takový požadavek by nemusel být vždy splnitelný. To však nic nemění na povinnosti orgánů činných v trestním řízení vyřizovatvazební věci přednostně s největším urychlením (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 360/04, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Tak se také v projednávané věci stalo, a proto námitku stěžovatele o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v důsledku průtahů Ústavní soud považoval za nezpůsobilou vyvolat jeho zásah.
Druhou z námitek stěžovatel poukazoval na nedostatek důvodů pro trvání předstižné vazby, a to z pohledu nenaplnění podmínek stanovených v §71 odst. 4 tr. řádu. V souvislosti s tímto tvrzením Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nerozlišuje prodloužení vazby dle ustanovení §71 odst. 3 a §71 odst. 4 tr. řádu. Zatímco ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu upravuje prosté prodloužení vazby státním zástupcem v přípravném řízení, ustanovení §71 odst. 4 upravuje další, tedy druhé prodloužení vazby poté, co již bylo jednou o jejím prodloužení rozhodnuto dle ustanovení §71 odst. 3. Vzhledem ke skutečnosti, že při omezování osobní svobody je třeba šetřit práv dotčených osob, zpřísňuje zákonodárce podmínky při druhém prodloužení vazby státním zástupcem v tom smyslu, že musí být splněny další dvě podmínky, tedy že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v zákonné lhůtě tří měsíců ukončit a že (kumulativně s tím) hrozí propuštěním obviněného na svobodu zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Jelikož se v projednávaném případě nejednalo o prodlužování vazby dle ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu, lze právní argumentaci stěžovatele v tomto směru považovat za lichou.
Stran důvodů, jejichž existence je nezbytná pro rozhodnutí o prvém prodloužení zákonného zbavení osobní svobody, Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, že u orgánů činných v trestním řízení stále trvá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal konkrétní trestné činy a že uplatněný vazební důvod dosud neztratil na síle a významu. Závažnost obvinění sice nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však Ústavní soud toho názoru, že důvody trvání předstižné vazby byly v napadených rozhodnutích z hlediska jejich závažnosti a dostatečnosti přiměřeným způsobem specifikovány a za současného stavu věci ospravedlňují ponechání stěžovatele ve vazbě. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla argumenty, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, byly v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem rozhodujícího státního zástupce a soudu vedoucí k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny; lze uzavřít, že osobní svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu