ECLI:CZ:US:2009:4.US.2542.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2542/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009 č. j. 28 Cdo 2772/2008-148 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2007 č. j. 37 Co 26/2004-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. září 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen"zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2007 č. j. 37 Co 26/2004-115 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a tím bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 6 C 1093/2000 zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou dne 21. prosince 2000 proti žalované J. M. (dále jen "žalovaná"), domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1517 v k. ú. Šebetov (dále jen "pozemek") z důvodu jeho vydržení. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 9. října 2003 č. j. 6 C 1093/2000-73 žalobě vyhověl. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 2007 č. j. 37 Co 26/2004-115 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na určení vlastnictví k pozemku zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem rozsudkem ze dne 2. července 2009 č. j. 28 Cdo 2772/2008-148 zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pozemek nabyl na základě kupní smlouvy již v roce 1937, jako nezletilý, kdy při tomto úkonu byl zastoupen svým otcem. Pozemky parc. č. 5144 a 5427 k. ú. Šebetov užíval s tím, že tyto pozemky taktéž koupil jeho otec a o skutečnosti, že se jedná o pozemky náhradní, nevěděl. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že scelovací řízení ohledně sporného pozemku nebylo provedeno. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu spis. zn. Pl. ÚS 34/97.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009 č. j. 28 Cdo 2772/2008-148, jeho zrušení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125]. Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovateles rozhodovacími důvody odvolacího a dovolacího soudu a jeho nesouhlas s výkladem aplikovaných ustanovení. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavnězaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V závěrech učiněných odvolacím a dovolacím soudem, které se opírají o konstantní judikaturu, jakož ani v jejich procesním postupu, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Na projednávanou věc nedopadají ani závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/97, na který stěžovatel odkazuje, neboť jak dovolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel náhradní pozemky, které převedl v roce 1996 na základě darovací smlouvy na svého syna, vlastnil ještě před nabytím platnosti a účinnosti ustanovení §9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu