ECLI:CZ:US:2009:4.US.3155.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3155/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. P., právně zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2597/2008-272 ze dne 16. 9. 2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 405/2007-246 dne 5. 12. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 12. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno především v čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90, čl. 95 a 96 Ústavy.
V řízení před obecnými soudy, v němž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu pro výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před účinností zákona č. 107/2006 Sb. pak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces jak nesprávnou aplikací hmotného práva (tedy zejména občanského zákoníku) odporující skutkovým zjištěním, tak nedodržením procesních pravidel [především svévolným výkladem ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze strany Nejvyššího soudu; porušením povinnosti stanovené §157 odst. 2 o. s. ř. atp.].
Takto koncipovanou ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Budiž k tomu navíc poznamenáno, že právní argumentace, jíž stěžovatel využil pro svoji ústavní stížnost, je založena na rozložení kontextu skutkových zjištění obecných soudů, jakož i jejich právních závěrů, což stěžovateli umožnilo vykreslit Ústavnímu soudu celou věc jinak, než odpovídá skutečnosti.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu