ECLI:CZ:US:2009:4.US.3172.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3172/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, AK Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 4292/2007-81 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007 č. j. 25 Co 90/2007-69 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2006 č. j. 6 C 62/2005-53 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 95 odst. 1 a článek 96 Ústavy, jakož i články 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 62/2005 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4921/2, katastrální území Smíchov, obec Praha, k němuž byla jako vlastník zapsána Česká republika - Fond dětí a mládeže "v likvidaci", a to s odůvodněním, že byl ve vlastnictví České republiky, přičemž Národnímu výboru hlavního města Prahy k němu příslušelo právo hospodaření, a proto na stěžovatele na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 9. 2006 č. j. 6 C 62/2005-53 žalobu zamítl, přičemž vyšel z následujících skutkových zjištění. Předmětný pozemek byl na základě hospodářské smlouvy zapsán na listu vlastnictví č. 2 pro Československý stát - Národní výbor hlavního města Prahy, zatímco budova na něm postavená byla hospodářskou smlouvou převedena z Projektového ústavu SSM na Ústřední výbor SSM a následně rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky přešla do vlastnictví Ekoprojektu Praha, a. s. Soud se opřel o ustálený výklad ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle kterého je jednou z podmínek přechodu vlastnického práva na obec fakticky realizovaný výkon práva hospodaření nebo práva obdobného, což stěžovatel neprokázal ani netvrdil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2007 č. j. 25 Co 90/2007-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 4292/2007-81 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stran výkladu pojmu práva hospodaření již shodně a konstantně judikoval a napadené rozhodnutí nevykazovalo ani judikatorní přesah ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při výkladu pojmu práva hospodaření nevycházely prioritně ze zákona č. 172/1991, ale bez dalšího odkázaly na judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu 30 Cdo 1206/99, 28 Cdo 1767/2005 a nález Ústavního soudu IV. ÚS 185/1996), aniž by zohlednily časovou prodlevu mezi přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a zákona č. 172/1991 Sb. a s tím spojené problémy s vlastnictvím a hospodařením s věcmi. Stěžovatel je názoru, že citovaný zákon podmínku faktického hospodaření neukládá, ale hovoří pouze o hospodaření, které nepředstavovalo pouze výlučné nakládání s majetkem, avšak zahrnovalo celý soubor práv a povinností. Obec jako nestátní subjekt nemohla být nositelem práva hospodaření, a proto v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1191 Sb. použil zákonodárce výraz "hospodařit". Pokud by měl zákonodárce na mysli faktické právo hospodaření, zákon č. 172/1991 Sb. by nebyl uveden v praxi, neboť by neexistoval žádný majetek, u kterého by byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnického práva, zejména podmínka faktického hospodaření. Stěžovatel svůj názor opírá i o přiložené stanovisko Ministerstva financí, ze kterého cituje. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vzal toto stanovisko v potaz a nevycházel pouze ze svého nálezu, jelikož judikatura se vyvíjí, objevují se nové poznatky a zkušenosti, čímž se mění pohled na daný problém jako např. v restituční judikatuře, kde byly odlišné názory různých soudů následně překonány.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je spor o výklad pojmu hospodaření obsaženého v ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb.; na tomto výkladu závisí řešení otázky, zda na stěžovatele přešlo vlastnické právo k pozemku, o jehož vlastnictví je veden spor. Ústavní soud již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu IV. ÚS 185/96 (Sb.n.u. sv. 6, str. 461), v němž zaujal právní názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Tohoto právního názoru se pak Ústavní soud přidržel i v dalších řízeních zahájených návrhem stěžovatelky s obdobnou argumentací (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 111/06, III. ÚS 1799/08, IV. ÚS 655/05) a dále v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1105/07 a IV. ÚS 624/2000 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je povinen bdít nad dodržováním ústavnosti, tedy dohlížet na to, aby při činnosti státních orgánů byl respektován princip právního státu, jehož složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je libovolné chování a rozhodování orgánům veřejné moci striktně zapovězeno, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.). Jedinou možnost odchýlit se od vlastního závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu představuje ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který ukládá senátu, jenž v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložit otázku k posouzení plénu.
Ústavní soud je názoru, že skutkový stav ve stěžovatelově věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaných rozhodnutích, v nichž Ústavní soud vyložil pojem hospodaření v opozici k právu hospodaření v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření vyložil Ústavní soud materiálně jako faktické užívání majetku. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu pro postup dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, neboť s právními závěry v citovaném nálezu prezentovanými souhlasí. Na uvedeném nic nemění ani přiložené stanovisko Ministerstva financí. Argumentace předestřená v ústavní stížnosti je pouhou opakovanou polemikou s prejudikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nepřinášející žádné nové podněty, jež by mohly vést k případné změně právního názoru Ústavního soudu v projednávané věci.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu