ECLI:CZ:US:2009:4.US.336.07.1
sp. zn. IV. ÚS 336/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GC System, a. s., se sídlem Špitálka 41, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 15/2003-99 ze dne 19. 10. 2006, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 423/2000-56 ze dne 16. 4. 2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ-6503/99-120 ze dne 3. 7. 2000 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I č. j. 92219/99/288911/3054 ze dne 21. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brno I (dále jen "finanční úřad") č. j. 92219/99/288911/3054 ze dne 21. 6. 1999 doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 v celkové výši 670 800 Kč. Dodatečné stanovení daně bylo odůvodněno tím, že v daňovém řízení nebylo ve vztahu k nákladům uplatněným stěžovatelkou dle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 1996, prokázáno, že došlo k faktickému naplnění smluvních závazků plynoucích ze smluv o zprostředkování a o reklamě ze dne 7. 5. 1996 a 28. 11. 1996. Odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. FŘ-6503/99-120 ze dne 3. 7. 2000 zamítnuto. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") poté rozsudkem č. j. 30 Ca 423/2000-56 ze dne 16. 4. 2003 zamítl žalobu stěžovatelky, směřující proti předmětnému rozhodnutí finančního ředitelství, a Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 15/2003-99 ze dne 19. 10. 2006 zamítl následnou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že finanční úřad a finanční ředitelství postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), že skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, že byly bez řádného odůvodnění odmítnuty její důkazní návrhy, že správní řízení před těmito orgány trpělo závažnými procesními vadami, spočívajícími zejména v tom, že stěžovatelce nebyla řádně a účinně uložena povinnost prokazovat svá tvrzení a že v protokolech o ústních jednáních zcela absentovala správní úvaha, a konečně že správní řízení bylo fakticky zredukováno na jednostupňové, neboť zpráva o kontrole neobsahovala zákonné náležitosti. Krajskému a Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka shodně vytýkala, že tyto nedostatky neodstranily; rozhodnutí krajského soudu bylo nadto dle názoru stěžovatelky pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné. Stěžovatelka rovněž výslovně označila za protiústavní právní názor Nejvyššího správního soudu, týkající se nemožnosti výslechu svého statutárního orgánu jako svědka. Ve výše uvedených skutečnostech spatřovala stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 15/2003-99 ze dne 19. 10. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 30 Ca 423/2000-56 ze dne 16. 4. 2003, rozhodnutí finančního ředitelství č. j. FŘ-6503/99-120 ze dne 3. 7. 2000 a dodatečný platební výměr finančního úřadu č. j. 92219/99/288911/3054 ze dne 21. 6. 1999 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 30 Ca 423/2000 a spisový materiál finančního úřadu, jehož součástí byl i platební výměr č. j. 92219/99/288911/3054 ze dne 21. 6. 1999. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o námitky, směřující vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, tyto by mohly mít ústavněprávní relevanci pouze ve výjimečných případech, a to zejména pokud je zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Existenci pochybení, zakládajících porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Napadená rozhodnutí byla co do návaznosti mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna a bylo v nich rovněž adekvátním způsobem reagováno na veškeré námitky, jež stěžovatelka v řízení uplatnila. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž správní orgány, resp. obecné soudy, dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče tvrzených procesních pochybení, nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozsudku s námitkami stěžovatelky zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Jeho závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout a na odůvodnění jeho rozhodnutí je proto možno v plném rozsahu odkázat. Taktéž i právní názor, týkající se nemožnosti výslechu statutárního orgánu daňového subjektu jako svědka, vyslovený Nejvyšším správním soudem na základě logického a systematického výkladu ustanovení §6, §7 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, splňoval kritéria ústavně konformní interpretace právního předpisu, tzn. nejednalo se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění a tedy objektivně neakceptovatelnou. Ústavní stížnost stěžovatelky byla v tomto ohledu koncipována jako polemika s výkladem jiných než ústavních předpisů, jež postrádala výraznější ústavněprávní rozměr, a stavěla tak Ústavní soud do role, jež mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnila, sama o sobě dotčení v jejích ústavně zaručených právech nezakládá.
Ústavní soud toliko pro úplnost podotýká, že nemohl-li Nejvyšší správní soud zohlednit některé námitky, neboť byly v kasační stížnosti uplatněny jako nepřípustné novum (str. 9 rozsudku Nejvyššího správního soudu), platí totéž i v řízení o ústavní stížnosti. Nebyla-li námitka řádně uplatněna v předchozím průběhu řízení, nemohl se jí Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) věcně zabývat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala argumenty, s nimiž se již v předchozím průběhu řízení důsledně vypořádal krajský a zejména Nejvyšší správní soud, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu