ECLI:CZ:US:2009:4.US.407.07.1
sp. zn. IV. ÚS 407/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavnístížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 T 13/2003 ze dne 21. 1. 2005 společně s dalšími spoluobžalovanými zproštěn obžaloby z pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz ve smyslu §140 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005 byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 uznal stěžovatele vinným výše uvedeným trestným činem a uložil mu za něj a dále za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, jímž byl stěžovatel shledán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 13/2004 ze dne 29. 8. 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 463/2005 ze dne 29. 11. 2005, souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání deseti let a trest propadnutí věci - mobilního telefonu. Rozsudkem vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006 byl k odvolání státního zástupce ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a vrchní soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let a trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele bylo vrchním soudem zamítnuto.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel a další spoluobžalovaní odsouzen, spočívala v tom, že obžalovaný J. V. nejméně v prosinci roku 2002 přechovával větší množství padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000 Kč, přičemž následně v přesně nezjištěný den v prosinci roku 2002 informoval o této skutečnosti obžalovaného S. M. a požádal ho, zda by získal zájemce o "odkoupení" většího množství padělaných bankovek. Obžalovaný S. M. za tímto účelem kontaktoval obžalovaného R. P. a L. S., vystupujícího pod přezdívkou "Doktor", které informoval o možnosti tohoto "obchodu", a následně obžalovaný S. M. zprostředkoval jednání, které se uskutečnilo dne 12. 1. 2003 v obci Lipůvka v místním motorestu Formanka, kterého se na straně "prodávajících" zúčastnili obžalovaní S. M. a R. P., svědek Z. D. a L. S. a na straně "kupujících" příslušníci Policie České republiky v rámci předstíraného převodu. Na této schůzce došlo ke sjednání podmínek daného "obchodu", a to zejména množství padělaných bankovek a stanovení kupní ceny. Na základě tohoto jednání obžalovaný J. V. dne 19. 1. 2003 okolo 11.30 hod. předal ve Svitavách stěžovateli 1 700 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000 Kč, které byly zabaleny ve třech balíčcích po 450 kusech a jednom balíčku s 350 kusy, a stěžovatel poté bankovky přepravil v doprovodu obžalovaného R. P. a obžalovaného M. N. do Hradce Králové na parkoviště v Pilnáčkově ulici před objektem firmy MacDonald's, kde je v rámci předstíraného převodu předal příslušníku Policie České republiky, převzal 1 445 000 Kč jako "kupní cenu", přičemž vzápětí byli všichni tři obžalovaní zadrženi příslušníky Policie České republiky. Výše uvedeného jednání se obžalovaní měli dopustit s vědomím, že přechovávají a uvádějí do oběhu padělané bankovky v nominální hodnotě po 5 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by od počátku věděl, že se jedná o trestnou činnost, za níž byl později společně s ostatními spoluobžalovanými odsouzen. Z provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že dne 19. 1. 2003 převážel zásilku padělaných bankovek, kterou předal svědkovi P., příslušníkovi Policie ČR, a převzal za ni od něj finanční hotovost. Zapojení stěžovatele do celého případu bylo tedy možno datovat až po dni 12. 1. 2003, kdy se uskutečnila schůzka v obci Lipůvka, jíž se krom některých obžalovaných účastnili jako zájemci o koupi i příslušníci Policie ČR. Stěžovatel se tedy stal součástí skutkového děje až poté, kdy do něj vstoupili příslušníci Policie ČR v rámci předstíraného převodu. V této skutečnosti spatřoval stěžovatel porušení §158b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť nebylo-li by jednání ostatních obžalovaných ovlivňováno a iniciováno příslušníky Policie ČR, stěžovatel by se na trestné činnosti s největší pravděpodobností nepodílel.Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 710/01 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 458/2004 a dovozoval, že v projednávané věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že se obecné soudy nikterak nevypořádaly s jeho námitkou, že nebylo prokázáno, že by o obsahu přepravované zásilky věděl. Nedošlo tak u něj k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Krom výše uvedených pochybení porušily dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu tím, že byly soudem připuštěny jako důkaz výpovědi tzv. utajených svědků ve smyslu §55 odst. 2 trestního řádu. Tyto osoby přitom nebyly řádně slyšeny k otázce, z jakého důvodu je nezbytné jejich utajení. Svědci k dotazu obhájce uvedli, že by jim byl po zveřejnění jejich identity znemožněn výkon jejich práce, neboť by se nadále nemohli pohybovat v utajení mezi potenciálními pachateli trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení tak upřednostnily právo svědků na výkon konkrétního povolání před právem stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Přitom uváděné důvody nebyly zdaleka dostatečné, neboť svědci by jednak mohli u Policie ČR působit v jiném pracovním zařazení a i v případě, že by po odhalení své totožnosti stále vykonávali svou dosavadní práci, by míra jejich ohrožení nebyla vyšší než je běžné riziko, jež na sebe příslušníci bezpečnostních složek státu při plnění obdobných úkolů obvykle berou. Krom toho nebylo dle názoru stěžovatele možno pominout, že se tito utajení svědci podíleli jako policisté na policejní operativní akci, dle jejíhož výsledku byli hodnoceni, a měli tedy nepochybný zájem na tom, aby byl stěžovatel a ostatní spoluobžalovaní odsouzeni. Věrohodnost těchto svědků dále zpochybňovalo například ničím neodůvodněné zničení SIM karty utajeným svědkem H. nebo rozhodnutí o tom, že nebude trestně stíhán zjevný pachatel L. S. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 a usnesení vrchního soudu sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální iobsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupitk věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by bylo takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Z rekapitulace odvolacích námitek v odůvodnění rozsudku vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006 bylo zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval svou argumentaci z odvolacího řízení, aniž by jakkoliv reagoval na způsob, jímž se odvolací soud s jeho obhajobou vypořádal. Vrchní soud přitom přesvědčivě a důsledně odůvodnil naplnění subjektivní stránky trestného činu (str. 15 rozsudku vrchního soudu), objasnil důvody pro postup dle §55 odst. 2 trestního řádu (str. 18 a 19 rozsudku vrchního soudu) a zabýval se rovněž otázkou, zda nebyla trestná činnost obžalovaných vyprovokována policejními orgány (str. 17 a 18 rozsudku vrchního soudu).
K posledně uvedenému Ústavní soud uvádí, že předstíraný převod dle §158c trestního řádu patří mezi tzv. operativně pátrací prostředky, jejichž užití již ze své podstaty představuje závažný zásah do ústavním pořádkem garantovaných práv, jenž je přípustný jen v případech, kdy zájem společnosti na ochraně před kriminalitou činí takový zásah do práv konkrétního jednotlivce ospravedlnitelným a slučitelným s hierarchií hodnot demokratické společnosti (čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 2 věta první Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Použití těchto prostředků musí respektovat zásadu přiměřenosti (zdrženlivosti), vyjádřenou v §2 odst. 4 trestního řádu věta za středníkem; ustanovení §158b proto vyžaduje, aby provedení předstíraného převodu sledovalo toliko získání skutečností důležitých pro trestní řízení o konkrétním úmyslném trestném činu, který je jeho předmětem (srov. §89 odst. 1 trestního řádu). Pro jeho využití se dále s ohledem na výše uvedené ústavní mantinely vyžaduje subsidiarita ve smyslu §158b odst. 2 věta druhá trestního řádu, tzn. smí k němu dojít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by dosažení účelu trestního stíhání bylo bez využití tohoto prostředku podstatně ztíženo.
Otázkou tzv. policejní provokace v souvislosti s užitím operativně pátracíchprostředků se Ústavní soud již v minulosti zabýval, přičemž v nálezech sp. zn. III. ÚS 597/99 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97, str. 345 a násl.) a sp. zn. II. ÚS 710/01 (publikován tamtéž, svazek 30, nález č. 100, str. 437 a násl.) formuloval zásadu, dle níž policejní orgány nesmějí při využívání uvedených prostředků provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 se jednalo o situaci, kdy policejní orgán dospěl na základě vágních indicií k závěru, že by se obviněný, jenž byl veřejným činitelem, mohl za určitých podmínek a okolností dopouštět trestných činů podle ust. §158 a §160 trestního zákona a na základě této úvahy k němu policie vyslala osobu, jež mu nabídla úplatek ve výši 205 000 Kč, který obviněný přijal. Ústavní soud v uvedeném případě shledal, že státní moc reprezentovaná policií svým jednáním a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat. Ústavní soud takový postup označil za zřetelný exces z hranic, ve kterých se odehrává trestní řízení a v důsledku toho za porušení práva garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud dále poukázal na to, že určením peněžní částky nabízeného úplatku policejní orgán v podstatě sám předurčil právní kvalifikaci skutku a tím v důsledku i trestní sazbu příslušného trestného činu.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 710/01 Ústavní soud hodnotil jako nepřípustný postup, kdy byl obviněný nejprve vyzván osobou (spoluobviněným), jíž k tomu na základě hypotézy o jeho možném zapojení do ilegálního obchodu se zbraněmi podnítila policie, aby pro ni obstaral samopaly určité značky, čemuž obviněný po naléhání vyhověl a byl po svém zadržení posléze obviněn z trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §185 trestního zákona. Ze skutkového stavu zjištěného obecným soudem Ústavní soud v uvedeném případě vyvodil závěr, že se policisté neomezili při použití operativně technických prostředků na čistě pasivní přezkoumání údajně páchané trestné činnosti, ale působili na stěžovatele vlivem, který jej přivedl ke spáchání trestného činu, za nějž byl následně i odsouzen. Ústavní soud v uvedeném případě zdůraznil, že nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněný trestný čin spáchal i bez zásahu policie. Ústavní soud přitom v citovaném nálezu odkázal na příbuzný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, kde se jednalo o nákup narkotik iniciovaný policisty, kteří prostřednictvím jiné osoby kontaktovali obviněného, jenž na žádost nastrčené osoby drogy obstaral a byl následně zatčen, aniž však existovalo konkrétní podložené podezření, že by se i bez podnětu ze strany policie takovými obchody zabýval. Jak uvedl Evropský soud ve zmíněném rozsudku, je takový postup policejních orgánů vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci máprobíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V pozdějších rozhodnutích Ústavní soud shrnul uvedenou problematiku tak, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, usnesení č. 1, str. 741 a násl., usnesení sp. zn. III. 29/04, IV. ÚS 565/05 a III. ÚS 1285/07, dostupná na http://usoud.cz a další).
V nyní projednávané věci věnovaly obecné soudy námitce, že obžalovaní byli k trestné činnosti vyprovokováni policejními orgány, značnou pozornost, přičemž na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že policejní orgány reagovaly na již existující záměr obžalovaných prodat padělané bankovky a tedy nevystupovaly v roli podněcovatelů trestné činnosti, nýbrž pouze činily nezbytné kroky k jejímu odhalení. Ústavní soud má za to, že stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že jeho účast na trestné činnosti dle skutkové věty rozsudku krajského soudu č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 skutečně počíná až okamžikem, kdy příslušníci Policie ČR projevili o padělky zájem a dohodli jejich "koupi", nicméně to neznamená, že by tito vyprovokovali zapojení stěžovatele do trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných. Tak by tomu mohlo být jedině tehdy, jestliže by příslušníci Policie ČR požadovali zajištění dodávky padělaných bankovek prostřednictvím třetí osoby a na základě této jejich aktivity by byl osloven stěžovatel, u nějž by jinak úmysl podílet se na trestné činnosti neexistoval. K takovému jednání ovšem ze strany příslušníků Policie ČR nedošlo, účast stěžovatele při "prodeji" padělaných bankovek sjednali ze své iniciativy ostatní spoluobžalovaní, proto nelze trestné jednání stěžovatele připisovat aktivitě policejních orgánů a jeho námitka, že se ve vztahu k jeho osobě jednalo o tzv. policejní provokaci, nebyla shledána důvodnou.
K námitce, týkající se výpovědí utajených svědků, Ústavní soud podotýká, že již v minulosti judikoval, že využití institutu utajeného svědka ve smyslu §55 odst. 2 trestního řádu je přípustné, jsou-li splněny určité základní podmínky, minimalizující zásah takového postupu do práva obžalovaného na řádnou obhajobu a zajišťující, alespoň v základní rovině, kontradiktornost procesu.
První podmínku ústavně konformního užití předmětného institutu představuje jeho subsidiarita, tzn. lze tak postupovat pouze tehdy, jestliže zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv a ochranu svědka nelze zajistit jinak (srov. ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu). Nepostačuje přitom, že svědek takovou hrozbu subjektivně pociťuje a o výslech v režimu utajení požádal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154, str. 133 a násl.), nýbrž je třeba aby se orgány činné v trestním řízení důvodností takového kroku zabývaly a následně sdělily, jak odůvodněnost obav svědka, který žádal utajení své totožnosti, hodnotily. Druhou podmínkou, za níž lze institut utajeného svědka užít, je povinnost soudu provést všechny dostupné úkony k prověření jeho věrohodnosti (srov. ustanovení §209 odst. 2 trestního řádu), přičemž v tom nesmí být bráněno ani samotnému obžalovanému (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Krasniki proti České republice). Konečně poslední podmínkou je, že by závěr soudu o vině obžalovaného neměl být založen zcela nebo v rozhodné míře na výpovědi anonymního svědka (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 36, str. 303 a násl., a nález sp. zn. III. ÚS 291/03, publikován tamtéž, svazek 41, nález č. 115, str. 427 a násl.).
Ústavní soud shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly v projednávané věci splněny. Obecné soudy postup dle §55 odst. 2 trestního soudu řádně zdůvodnily, když uvedly, že odhalení identity utajených svědků by jim napříště znemožnilo plnit úkoly v rámci jejich služebního zařazení a současně by ohrozilo je samotné i osoby jim blízké, neboť se podílejí na odhalování trestné činnosti s mimořádně vysokou společenskou nebezpečností. Stran práva na obhajobu je nutno rovněž zdůraznit, že všichni obžalovaní, včetně stěžovatele, měli možnost klást utajeným svědkům otázky a sledovat jejich reakce. Jakkoliv tedy bylo postavení obhajoby ztíženo užitím institutu utajeného svědka, stupeň omezení z tohoto plynoucí obecné soudy minimalizovaly na nejnižší možnou míru. Co se týče druhé podmínky, obecné soudy prováděly obsáhlé dokazování ve vztahu k zapojení utajených svědků do skutkového děje, přičemž součástí tohoto dokazování bylo nutně i pečlivé hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli bylo umožněno klást svědkům otázky. K poslední podmínce pak Ústavní soud uvádí, že výpovědi utajených svědků nebyly v projednávané věci jediným důkazem, svědčícím v neprospěch stěžovatele; dalšími důkazy byly odposlechy telefonních hovorů a samotné padělané bankovky, při jejichž předání byl ostatně stěžovatel zadržen. Ústavní soud tedy shledal, že byly splněny všechny podmínky ústavně konformní aplikace §55 odst. 2 trestního řádu, a nemohl proto přisvědčit námitce stěžovatele, že připuštěním výpovědí utajených svědků bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu, resp. spravedlivý proces.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než Ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu