ECLI:CZ:US:2009:4.US.463.09.1
sp. zn. IV. ÚS 463/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci stěžovatele Z. V., zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Lacinou, se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2009 č. j. 4 To 959/2008-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která nesplňuje základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že tímto rozsudkem, jakož i rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 T 125/2008-85, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K celé věci je možno poznamenat, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2009 č. j . 4 To 959/2008-108 byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 10. 2008 č. j. 3 T 125/2008-85 a znovu bylo rozhodnuto ve smyslu §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") tak, že stěžovatel byl uznán vinným z toho, že dne 22. 3. 2008 v ulici Bezděkovská ve Strakonicích fyzicky napadl úderem pěstí do levého boku po chodníku na kole projíždějící cyklistku, které tímto jednáním způsobil úplnou zlomeninu pátého žebra, čímž podle Krajského soudu v Českých Budějovicích spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dále byl tímto rozsudkem zavázán zaplatit cyklistce a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě 60 dnů ve vztahu k ústavní stížnosti a v zákonné lhůtě dvou měsíců ve vztahu k dovolání souběžně ústavní stížnost a dovolání. Jak Ústavní soud zjistil u Okresního soudu ve Strakonicích dovolání proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 24. 2. 2009. O dovolání dosud nebylo rozhodnuto.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění jeho novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb.) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Z uvedeného vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 187).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj