ECLI:CZ:US:2009:4.US.475.09.1
sp. zn. IV. ÚS 475/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 475/09 ve věci ústavní stížnosti města Hulína, se sídlem v Hulíně, nám. Míru 162, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-83, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu v Kroměříži jako účastníka řízení a soudního exekutora Mgr. J. H. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Okresní soud v Kroměříži v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Nc 3103/2007 nerespektováním právního názoru Ústavního soudu porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2009 č. j. 12 Nc 3103/2007-83 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 3. 2009 se město Hulín (dále též "stěžovatel" nebo "povinný") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekuční věci oprávněné JUDr. M. M., správkyně konkursní podstaty úpadce Pila Rajnochovice, s. r. o., se sídlem v Rajnochovicích, (dále jen "oprávněná") proti povinnému.
II.
2. Z ústavní stížnosti, vyžádaných spisů Okresního soudu v Kroměříži (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 12 Nc 3103/2007 a soudního exekutora Mgr. J. H. (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. 030 EX 30/07 a připojených spisů sp. zn. IV. ÚS 2701/07 [nález sp. zn. IV. ÚS 2701/07 ze dne 10. 3. 2008 (N 52/48 SbNU 599)] a II. ÚS 476/09 [nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)] vyplývají následující skutečnosti.
3. Dne 10. 1. 2007 okresní soud usnesením č. j. 12 Nc 3103/2007-5 nařídil na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005 č. j. 1 Cm 17/2004-71 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006 č. j. 5 Cmo 456/2005-106 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 21 300 000 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 21 300 000 Kč od 1. 3. 2003 do zaplacení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného (výrok I.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.) a povinnému zakázal po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem (výrok III.).
4. Dne 23. 2. 2007 pod č. j. 030 EX 30/07-71 soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž povinnému přikázal uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce vzniklé dosud v tomto exekučním řízení, které ke dni vydání rozhodnutí tvořily odměna exekutora ve výši 1 250 000 Kč, náhrada za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty (19%) ve výši 238 165 Kč, celkem ve výši 1 491 665 Kč.
5. Dne 28. 2. 2007 povinný podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 2. 2007 č. j. 030 EX 30/07-71 námitky, v nichž uvedl, že stanovená odměna byla v rozporu s dobrými mravy. Ihned po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu totiž opakovaně ústně i písemně uváděl, že je ochoten svůj dluh zaplatit, stanovená lhůta však nebyla objektivně splnitelná s ohledem na relevantní ustanovení zákonů o obcích a o zadávání veřejných zakázek. Poukázal na jednání dne 3. 1. 2007 s oprávněnou, při kterém ji opětovně ujistil, že pohledávku hodlá uhradit, a vysvětlil situaci. Přesto však již dne 4. 1. 2007 oprávněná podala návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel byl toho názoru, že účelem tohoto postupu bylo zajistit odměnu exekutora, neboť od samého počátku bylo zřejmé, že povinný svůj dluh uhradí, byť nikoliv ve lhůtě soudem stanovené. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a postoupil je okresnímu soudu.
6. Dne 3. 9. 2007 okresní soud usnesením č. j. 12 Nc 3103/2007-73 příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 2. 2007 č. j. 030 EX 30/07-71 jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že napadené rozhodnutí soudního exekutora je řádně odůvodněno a splňuje veškeré náležitosti uvedené v §88 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
7. Dne 10. 3. 2008 Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2701/07 usnesení okresního soudu ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-73 zrušil pro porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konstatoval, že nerespektováním právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) okresní soud v řízení porušil též čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
8. Dne 16. 1. 2009 okresní soud usnesením č. j. 10 Nc 3103/2007-83 (které je předmětem ústavní stížnosti) příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 2. 2007 č. j. 030 EX 30/07-71 potvrdil. V rozhodnutí uvedl, že ke dni vydání dílčího exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce činila celková částka uhrazená v exekučním řízení 11 000 000 Kč a z této částky si soudní exekutor vypočetl odměnu podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif"). Poukázal na §5 odst. 1 exekučního tarifu, dle něhož je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění, a vyjádřil přesvědčení, že mu nepříslušelo jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora podle principů uvedených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (tj. podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti podle jednotlivých způsobů výkonu exekuce), neboť "spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci". K námitce povinného o rozporu odměny soudního exekutora s dobrými mravy uvedl, že soud není oprávněn posuzovat, zda je odměna v rozporu s dobrými mravy. Dle jeho názoru zánik existujícího občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti, pro rozpor s dobrými mravy může stanovit výslovně jen sám zákon. Jeho zánik nemůže stanovit soud na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku se vztahuje jen na jednotlivá práva a povinnosti, které vyplývají z již existujícího (základního) právního vztahu, aniž by jeho aplikací došlo k zániku základního právního vztahu. V rozhodnutí soudního exekutora neshledal pochybení, a proto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
9. Pro úplnost lze dále uvést, že soudní exekutor vydal dne 28. 2. 2007 pod č. j. 030 EX 30/07-73 další příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 2 730 500 Kč (odměna exekutora) a 518 795 Kč (daň z přidané hodnoty). K námitkám povinného okresní soud dne 16. 1. 2009 další příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Ústavní soud nálezem ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 ústavní stížnosti povinného vyhověl a rozhodnutí okresního soudu ze dne 16. 1. 2009 zrušil pro porušení základního práva dle čl. 36 odst.1 Listiny postupem rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
III.
10. Stěžovatel obdobně jako v předcházejících ústavních stížnostech projednávaných pod sp. zn. IV. ÚS 2701/07 a II. ÚS 476/09 v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek 89 odst. 2 Ústavy a základní principy obsažené v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Poukázal na nález ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07, vydaný v obdobné věci a týkající se stejných účastníků a vedlejších účastníků, a uvedl, že okresní soud tento nález z nepochopitelných důvodů nerespektoval, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy a dopustil se libovůle v rozhodování.
11. Podle stěžovatele okresní soud preferoval formalistické pojetí zákona před jeho skutečným obsahem a smyslem. Zaměřil se pouze na to, zda namítané rozhodnutí soudního exekutora splňovalo náležitosti dle §88 odst. 2 exekučního řádu, a zcela opomněl posoudit, do jaké míry se soudní exekutor podílel na vymožení plnění, což bylo v rozporu s exekučním tarifem i názorem vyjádřeným v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
12. Stěžovatel poukázal na principy vyplývající z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména na zákaz libovůle v rozhodovací činnosti soudů [nálezy ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215), ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)] a princip právní jistoty a závaznosti nálezů Ústavního soudu vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy [nálezy ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191) a ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)].
13. Stěžovatel dále popsal okolnosti, z nichž dovozoval, že přímý vliv soudního exekutora na vymožené plnění "byl nulový", neboť svůj závazek plnil zcela dobrovolně, byť s ohledem na okolnosti vyplývající ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o obcích") nikoliv ve stanovené lhůtě; soudní exekutor svojí činností k vymožení pohledávky nijak nepřispěl.
IV.
14. Okresní soud v Kroměříži jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
15. Soudní exekutor jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti s tvrzením stěžovatele nesouhlasil a poukázal na své vyjádření k ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 2701/07 ze dne 10. 3. 2008. Ústavní stížnost nepovažoval za důvodnou a uvedl, že v projednávané věci sehrál rozhodující roli pro dosažení úhrady dlužné částky stěžovatelem a od samého počátku vyvíjel ihned a zcela v souladu s právními předpisy poměrně rozsáhlou exekuční činnost směřující k vydobytí pohledávky. Exekuci prodejem majetku zvolil za tím účelem, aby neochromil činnost města. K tvrzení stěžovatele, že plnil sám a dobrovolně, exekutor uvedl, že k tomuto plnění byl stěžovatel donucen prováděnou exekucí, konkrétně obstavením majetku města Hulína a další činností soudního exekutora, bez které by patrně ze strany stěžovatele docházelo k dalším průtahům s úhradou dluhu. Provedené úkony vyplývají z exekutorského spisu. Byl to naopak stěžovatel, který se zpočátku snažil všemi možnými způsoby oddálit úhradu dlužné částky na co nejpozdější dobu, o čemž svědčí i to, že v nalézacím i exekučním řízení využíval veškeré řádné opravné prostředky. O existenci svého dluhu věděl již od roku 2003 a o pravomocném rozhodnutí soudu, na základě kterého proti němu se vší pravděpodobností bude vedena exekuce, věděl od vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 14. 9. 2006, což připustil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07, kde jednoznačně odmítl argumenty stěžovatele, že se nemohl na svoji povinnost vyplývající z rozhodnutí odvolacího soudu připravit dříve. Stěžovatel začal jednat o zajištění zdrojů na úhradu svého závazku až po zahájení exekučního řízení, o čemž svědčí mj. výpisy z usnesení Rady města Hulína ze dne 10. 1., 25. 1. a 8. 2. 2007. Odkaz stěžovatele na lhůty podle zákona o obcích stanovené k projednání v příslušných orgánech města je zcela irelevantní.
16. Soudní exekutor byl toho názoru, že "zákonodárce při stanovování způsobu odměňování soudních exekutorů vycházel ze skutečnosti, že stát převedl na exekutory část svých mocenských pravomocí při nuceném výkonu rozhodnutí, aniž by výkon této činnosti jakkoliv finančně zabezpečil, a zajištění všech prostředků na celou činnost ponechal na exekutorech jako soukromě podnikajících osobách. Soudní exekutor tedy hradí zálohově ze svého veškeré výdaje související s prováděním exekuce až do doby úspěšného vymožení odměny exekutora a nákladů řízení. Tomu potom podle zákona odpovídá i způsob a výše jeho odměňování. Navíc je třeba vzít v úvahu i další omezení exekutorů, jako je neslučitelnost s jinou výdělečnou činností a možnost odmítnutí provedení požadované exekuce jen z velmi omezených důvodů. Včasné nesplnění povinností stěžovatele uložených mu soudem v nalézacím řízení ve lhůtě stanovené soudem k plnění je třeba považovat za hrubé porušení povinností povinného, jejichž důsledky nemohou jít k tíži oprávněného či soudního exekutora". Ústavní stížnost proto nepovažoval za důvodnou.
17. V replice ze dne 10. 8. 2009 k vyjádření soudního exekutora stěžovatel odkázal v plném rozsahu na obsah ústavní stížnosti.
18. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět z následujících důvodů.
19. Relevantní ustanovení §5 odst. 1 exekučního tarifu [ve znění platném od 28. 4. 2007, tj. od účinnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], aplikované okresním soudem při vydání napadeného rozhodnutí, mělo následující znění: "(1) Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění.".
20. Ústavní soud dále připomíná znění čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle něhož: "(2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.", a konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska účastníků i předmětu zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl shora citovanými nálezy ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09. V projednávaném případě jde o další ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení před okresním soudem, v rámci kterého Ústavní soud již rozhodoval pod sp. zn. IV. ÚS 2701/07.
21. V obou dříve rozhodnutých věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí okresního soudu zrušil. To je významné potud, že se jeho závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
22. Ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, jaký byl identifikován v obdobných věcech téhož stěžovatele projednávaných okresním soudem, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich plná odůvodnění, zde postačí již jen odkázat. Je proto praktické jen připomenout vůdčí názory Ústavního soudu vyjádřené jmenovitě v nálezu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09.
23. Ústavní soud v tomto nálezu především připomněl nosné důvody vyplývající z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, v němž mimo jiné uvedl: ... ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly výši exekutorem vymoženého plnění v souladu s naznačenými principy.
24. Dále v citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 značně revidoval dosavadní výklad ustanovení §11 odst. 2 exekučního tarifu, na jehož základě byl námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán. K možnostem postupu obecného soudu do vydání nové podzákonné (či zákonné) právní úpravy se vyjádřila již i odborná literatura [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 303-305, 451]. Uvedl, že obecný soud se bude muset zabývat exekuční činností soudního exekutora v jednotlivém případě a stanovit, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná.
25. Ústavní soud v citovaném nálezu také připomněl požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy. Např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291) uvedl: Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého "Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.". Nebo v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) k výkladu předmětného ústavního ustanovení uvedl: Současně, pokud nereflektovaly (soudy) ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [sp. zn. II. ÚS 76/95 ze dne 12. 9. 1995 (N 47/4 SbNU 27), I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519), III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121), III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39) a další]. Nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub obecného soudu, resp. konkrétního soudce tohoto soudu.
26. Zákaz libovůle či svévole je vyjádřen v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Ústavní soud se v mnoha rozhodnutích vyjádřil k obsahu svévole či libovůle a k jejím následkům. V nálezu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) např. uvedl: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) se mj. uvádí: Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)].
27. Porušení principu zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku absence či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecného soudu. Principu práva na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že: (...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.
VI.
28. Ústavní soud v projednávaném případě znovu konstatuje, že okresní soud při své rozhodovací činnosti opětovně nerespektoval konkrétní právní závěry vyjádřené ve výše citovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 2701/07 a sp. zn. II. ÚS 476/09, s důsledky z toho plynoucími a projevujícími se újmou ve sféře základních práv a svobod stěžovatele.
29. V napadeném rozhodnutí okresní soud výslovně a opětovně odmítl respektovat právní názor vyjádřený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2701/07 a II. ÚS 476/09; uvedl že mu nepřísluší jakýmkoliv způsobem upravovat odměnu exekutora v souladu s principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu, neboť spatřuje analogii v odměně advokátů, kteří si účtují odměnu podle advokátního tarifu [vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a tato odměna rovněž neodráží složitost jednotlivých případů, v nichž vystupují jako právní zástupci. Z uvedeného je patrno, že toliko nepřípustně polemizoval s konkretizací základních práv učiněnou výše uvedenými nálezy Ústavního soudu; je zjevné, že neshledal (a ani nehledal) odlišnost projednávaného případu od případů již posouzených Ústavním soudem, která by mu (jedině a výjimečně) umožnila odlišné posouzení věci [srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), odst. 63 a násl.]. Tímto postupem se dopustil ústavně zakázané libovůle, s důsledkem v podobě porušení práva na spravedlivý proces porušením ústavních kautel vyplývajících z ve výroku nálezu citovaných článků Ústavy a Listiny.
30. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153); nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339); nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421)].
31. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá tato povinnost i ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti příkazu k úhradě exekuce; zejména je soud povinen uvést, jaké úvahy ho vedly k jím použitému výkladu aplikované normy, stejně jako se přesvědčivě vypořádat se všemi výhradami proti příkazu v námitkách proti němu uplatněných [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 630/03 ze dne 2. 11. 2004 (N 162/35 SbNU 215); II. ÚS 336/05 ze dne 31. 8. 2005 (N 170/38 SbNU 361)]. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí okresního soudu nevyhovuje.
32. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (jehož nedílnou součástí je i výkon rozhodnutí). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému obecným soudem. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva jsou ovšem oprávněny posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení (včetně nákladů exekuce) vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud legislativní politika státu vyjádřená v zákoně (v daném případě v na základě zákona vydaném exekučním tarifu) ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů (a takto je nezbytné ustanovení §5 odst. 1 exekučního tarifu ústavně konformně vykládat) a ty v jednotlivých případech přihlíží k okolnostem daného řízení včetně chování stran v řízení, nejeví se být ani svévolnou ani nepřiměřenou. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
33. Souhrnně lze tedy konstatovat, že okresní soud tím, že své rozhodnutí de facto neodůvodnil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále soud nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu [a to aniž by takovýto postup podepřel adekvátní argumentací - srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)] porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, což ve svém důsledku také vedlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
34. Z výše uvedených důvodů proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.