ECLI:CZ:US:2009:4.US.535.08.1
sp. zn. IV. ÚS 535/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. I., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 10. 3. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007. Napadené usnesení vrchního soudu bylo v petitu ústavní stížnosti nepřesně označeno (sp. zn. 11 To 182/2006), nicméně z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zřejmé, že se jednalo toliko o zjevnou chybu v psaní, Ústavní soud proto z důvodu procesní ekonomie stěžovatele k jejímu odstranění nevyzýval.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 1 T 5/2006-1217 ze dne 24. 10. 2006 byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let. Usnesením vrchního soudu č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007 bylo jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, z hlediska skutkových zjištění zcela stěžejní důkaz, byly pořízeny v rozporu s §88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť v připojených protokolech byla jako osoba, která záznam pořídila, označeno Celní ředitelství Plzeň a protokoly byly podepsány L. L., celním asistentem, který neměl postavení policejního orgánu a nadto se ani nejednalo o osobu, jež měla dle protokolu záznam pořídit. Stěžovatel měl dále za to, že popis uvedený ve výroku rozsudku krajského soudu neobsahoval konkrétní skutečnosti charakterizující organizovanou skupinu a odůvodňující závěr, že stěžovatel o její existenci věděl a jednal ve spojení s ní. I v případě, že by snad jednání stěžovatele po formální stránce naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu dle §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, měly obecné soudy zohlednit, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel pouze okrajově, neměl z ní žádný majetkový prospěch, doposud vedl řádný život a konečně že ani nevznikla žádná škoda, neboť veškerá droga byla zadržena. Společenská nebezpečnost popsaného jednání stěžovatele nebyla dle jeho názoru natolik vysoká, aby ve spojení s ustanovením §88 odst. 1 trestního zákona zakládala možnost aplikace §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel dále bez bližší konkretizace citoval právní věty nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, týkající se zásady volného hodnocení důkazů a požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí v případech "tvrzení proti tvrzení", a poté uzavřel, že dle jeho přesvědčení byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, byla téměř doslovným přepisem námitek uplatněných v odvolacím a dovolacím řízení, s nimiž se vrchní a Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich názorem, jemuž nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, se Ústavní soud plně ztotožnil a pro stručnost na něj odkazuje (ve vztahu k tvrzení, že se nejednalo o organizovanou skupinu a že nebyly splněny podmínky pro užití vyšší trestní sazby str. 10-11 usnesení vrchního soudu a str. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu, ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu str. 13-15 usnesení vrchního soudu a str. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud toliko podotýká, že právní názor Nejvyššího soudu, o nějž byla opřena argumentace stran zákonnosti odposlechů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004 ze dne 21. 4. 2004), byl Ústavním soudem v minulosti shledán plně ústavně konformním (srov. např. usnesení IV. ÚS 51/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz a další) a Ústavní soud neměl ani v projednávané věci žádný důvod se od něj odchýlit.
Co se týče dalšího obsahu ústavní stížnosti, namítal-li stěžovatel prostřednictvím odkazu na nález sp. zn. III. ÚS 532/01, že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, Ústavní soud podotýká, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy v jejich rámci přesvědčivě reagovaly na všechny námitky vznášené stěžovatelem. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu