ECLI:CZ:US:2009:4.US.589.07.1
sp. zn. IV. ÚS 589/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. L. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Březanova 84/I, Třeboň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisy ze dne 9. 3. 2007 a 6. 6. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 T 182/98, a dále usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž poukazoval zejména na jeho značnou délku, jíž přičítal pasivitě a průtahům na straně okresního soudu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím pak stěžovatel obecným soudům vytýkal, že při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 a 6 a §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") i se zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Důkazy, jenž stěžovatel za účelem prokázání důvodnosti návrhu shromáždil, byly obecnými soudy hodnoceny velice nedůsledně; tyto se některými zabývaly toliko okrajově, jiné pak zcela pominuly. Upřednostněny byly naopak důkazy, svědčící v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel namítal, že takto došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v podobě tzv. odepření spravedlnosti a že se tedy napadená rozhodnutí ocitla v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 90 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 11 Nt 603/2000 a 7 T 182/98. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu zdůvodnily, proč se v případě stěžovatelem předložených důkazů nejednalo o nové důkazy či skutečnosti způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Bylo tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což tyto učinily, a to způsobem, jemuž Ústavní soud nemohl z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka stěžovatele, že ze strany obecných soudů nebylo řádně reagováno na jeho důkazní návrhy. Ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů zastává Ústavní soud názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další).
Krajský soud v odůvodnění usnesení č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 konstatoval, že stěžovatel ve svých podáních, učiněných v rámci řízení o povolení obnovy, vznesl řadu argumentů a důkazních návrhů, nicméně žádný z nich nebyl způsobilý vyvrátit základní skutková zjištění, na jejichž základě byl stěžovatel v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 182/98 uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, že jako jednatel společnosti HRaVA, s. r. o., vstoupil do závazkového vztahu (odebral na čerpací stanici majitele Ing. J. J. pohonné hmoty) s ujištěním, že bude schopen jejich cenu v krátké době uhradit, přestože si vzhledem k zadluženosti obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem a společníkem, musel být vědom toho, že tak nebude schopen učinit. Stěžovatel prostřednictvím svých důkazních návrhů poukazoval zejména na aktivity F. V., dalšího z jednatelů společnosti HRaVA, s. r. o.; skutečnosti, jež měl v úmyslu prokázat, však nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o uloženém trestu ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Důkazy, jejichž provedení se stěžovatel domáhal, tedy nezůstaly opomenuty, nicméně obecné soudy se jimi podrobněji nezabývaly, neboť tyto dle jejich názoru postrádaly relevantní souvislost s předmětem řízení. Toto odůvodnění považoval Ústavní soud za plně ústavně konformní. Subjektivní přesvědčení stěžovatele, že jeho návrh nebyl řádně projednán, samo o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Stejně tak se nejedná o odepření spravedlnosti jen z toho důvodu, že věc byla rozhodnuta v neprospěch stěžovatele. Konečně nemohou být dle ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem kasace napadeného rozhodnutí ani průtahy v řízení, pokud současně v jejich důsledku nedošlo k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, což v projednávané věci zjištěno nebylo.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu