ECLI:CZ:US:2009:4.US.973.09.2
sp. zn. IV. ÚS 973/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 7. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 973/09 ve věci ústavní stížnosti L. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 622/2008-53 ze dne 16. ledna 2009, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 50 813 Kč z důvodu neshledání okolností hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované.
Výrok
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 622/2008-53 ze dne 16. ledna 2009 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 622/2008-53 ze dne 16. ledna 2009 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 81 C 168/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 22. června 2007 domáhala na žalované Fakultní nemocnici Ostrava, příspěvkové organizaci, (dále jen "žalovaná") odškodnění ve výši 240 000 Kč za smrt jejího syna S. J. S. Podáním došlým Okresnímu soudu v Ostravě dne 15. října 2008 vzala stěžovatelka, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 137/2006 ze dne 13. září 2007, kterým byla zaměstnankyně žalované MUDr. A. H. zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "rozsudek trestního soudu"), svoji žalobu v celém rozsahu zpět a navrhla, aby z důvodů hodných zvláštního zřetele, které jsou podle jejího přesvědčení na její straně dány a které podrobně rozvedla, nebyla podle §150 občanského soudního řádu žalované přiznána náhrada nákladů řízení. V návaznosti na tento úkon stěžovatelky Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 81 C 168/2007-43 ze dne 21. října 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") řízení zastavil (výrok I.) a žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované České pojišťovně, a. s., (dále jen "vedlejší účastník") nepřiznal s odkazem na existenci okolností hodných zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 8 Co 622/2008-53 ze dne 16. ledna 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení z důvodu neshledání okolností hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované podle §150 občanského soudního řádu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 50 813 Kč a že žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 952 Kč a že žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatelka v záhlaví citovanému rozhodnutí především vytýká, že v části, ve které bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a uloženo stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, je rozhodnutím překvapivým. Právnímu zástupci stěžovatelky nebylo doručeno odvolání žalované, a stěžovatelka tak neměla možnost se k odvolání žalované vyjádřit. Dále stěžovatelka uvádí, že ze stejného důvodu, ze kterého uplatnila shora uvedený nárok na odškodnění ve výši 240 000 Kč za smrt jejího syna S. J. S., podala ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhala přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Také v tomto řízení vzala stěžovatelka v návaznosti na rozsudek trestního soudu svoji žalobu v celém rozsahu zpět. Krajský soud v Ostravě v návaznosti na tento úkon řízení svým usnesením č. j. 23 C 176/2007-55 ze dne 9. července 2008 zastavil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení, avšak k odvolání stěžovatelky bylo právě uvedené rozhodnutí z důvodu existence okolností zvláštního zřetele hodných podle §150 občanského soudního řádu usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 263/2008-68 ze dne 9. prosince 2008 v části rozhodnutí o nákladech řízení změněno tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Stěžovatelka proto namítá, že zde existují dvě pravomocná rozhodnutí soudů České republiky, které při shodném skutkovém stavu aplikovaly §150 občanského soudního řádu odlišně. V této okolnosti pak shledává též překvapivost v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť v záhlaví citovaným rozhodnutím bylo rozhodnuto až po vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 263/2008-68 ze dne 9. prosince 2008, kterým bylo rozhodnuto opačně. Dále pak stěžovatelka uvádí okolnosti, za kterých podala výše uvedené žaloby a za kterých vzala tyto žaloby zpět, a popisuje skutečnosti, které podle jejího přesvědčení měly být Krajským soudem v Ostravě ve v záhlaví citovaném rozhodnutí hodnoceny jako okolnosti hodné zvláštního zřetele, a s ohledem na které tak nemělo být v záhlaví citovaným rozhodnutím žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského osudu v Ostravě jako účastníka řízení.
Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřil předseda senátu 8 Co JUDr. Čestmír Matěj. Uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a že při rozhodování nebylo porušeno žádné pravidlo vyplývající z občanského soudního řádu. Co se týká věci samé, jednalo se podle jeho vyjádření pouze o posouzení možné aplikace §150 občanského soudního řádu, přičemž z tohoto hlediska se s věcí odvolací soud vypořádal. Proto pouze odkázal na podrobné odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno k replice stěžovatelce.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci byl napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, a nově neaplikoval §150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle §150 občanského soudního řádu soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309; dostupném též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace §150 občanského soudního řádu. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
Shora uvedené závěry, zejména ty vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, plně dopadají i na nyní projednávanou věc a Ústavní soud nemá důvodu se od nich odchylovat.
Ačkoli z §210 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že soud není povinen doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak nemůže učinit na základě úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Za jistých situací naopak podle judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] povinnost obecných soudů doručovat opisy odvolání směřující i proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení existuje, a to např. jako tomu je v projednávaném případě, pokud dosavadní vývoj sporu v první instanci naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty. V projednávaném případě tak stěžovatelka o své právo předložit své protiargumenty k podanému odvolání, tedy vyjádřit se k existenci okolností hodných zvláštního zřetele, které by měly za následek rozhodnutí soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, a přednést případně další argumenty než ty, které uvedla ve zpětvzetí žaloby, a též o právo reagovat na argumenty žalované vznesené v odvolání přišla. Odvolací soud, aniž by rozhodnutí o záměru neaplikovat §150 občanského soudního řádu nějak avizoval stěžovatelce, rozhodl tak, že žalované na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení. Dle náhledu Ústavního soudu tímto postupem porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Věcný přezkum námitek stěžovatelky ani závěrů odvolacího soudu, kterými je v záhlaví citované rozhodnutí odůvodněno, není účelem řízení o této ústavní stížnosti. Proto se Ústavní soud k věcné opodstatněnosti aplikace §150 občanského soudního řádu v projednávaném případě nevyjadřuje a ponechává vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření jejich argumentů k aplikaci §150 občanského soudního řádu a jeho rozsahu. Ústavní soud však předpokládá, že bude vzato v potaz též usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 263/2008-68 ze dne 9. prosince 2008, vydané v řízení mezi týmiž účastníky na základě naprosto totožného skutkového stavu, neboť je zcela pochopitelné taktéž shora stěžovatelkou uvedené očekávání konzistentního rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.