ECLI:CZ:US:2009:4.US.988.09.1
sp. zn. IV. ÚS 988/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem Opava, Veleslavínova 8, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. října 2007 č. j. 17 C 384/2005-72, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2008 č. j. 57 Co 71/2008-102 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2009 č. j. 28 Cdo 4565/2008-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2009 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 384/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 28. listopadu 2005 domáhal určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tj. vydání náhradních pozemků po žalovaném Pozemkovém fondu České republiky z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. listopadu 2005. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 22. října 2007 č. j. 17 C 384/2005-72 žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2008 č. j. 57 Co 71/2008-102 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl usnesením ze dne 6. ledna 2009 č. j. 28 Cdo 4565/2008-117 s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozdělení oprávněných osob na tzv. "původně oprávněné osoby" a tzv. "postupníky" je v rozporu se základními lidskými právy a základními svobodami. Stěžovatel má za to, že aplikací a interpretací norem práva jsou soudy povinny poskytovat ochranu základním právům spočívajícím v legitimním očekávání vypořádání majetkových práv, když žádný zákon a zejména Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") nepřipouští jakoukoliv diskriminaci v přístupu k právům vyplývajícím ze smluvního institutu postoupení pohledávky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutí opakovaně zabýval.
Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna v citovaném nálezu učiněnými vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 (in http://nalus.usoud.cz), kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citovaný plenární nález Pl. ÚS 6/05 (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29 a 30) charakterizoval oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.
Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2913/07, II. ÚS 3008/07 nebo I. ÚS 86/08 in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že v plné moci k zastupování stěžovatele nebylo v souladu s ustanovením §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu