infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.05.2010, sp. zn. I. ÚS 1131/10 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:1.US.1131.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:1.US.1131.10.1
sp. zn. I. ÚS 1131/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Brno, Tišnovská 167, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2009, čj. 29 Cdo 4402/2007 - 281, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2007, čj. 5 Cmo 199/2005 - 238, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, čj. 36 Cm 30/2001 - 202, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené dne 19. 4. 2010, navrhl zrušení shora označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 120.000,- Kč od 15. 7. 2004 do zaplacení zamítl (výrok I.). Ve zbývající části, tj. ve věci samé, jej potvrdil (výrok II.). Shledal jako věcně správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého stěžovatel převzal dne 27. 7. 1992 od žalobce částku 120.000,- Kč jako zálohu na převod části obchodního podílu v označené společnosti. K převodu podílu ve společnosti však nedošlo a stěžovateli tak vzniklo bezdůvodné obohacení podle §451 občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). V ústavní stížnosti stěžovatel sice tvrdil, že došlo k porušení jeho základních práv, obsahově však jen vyjádřil svůj nesouhlas s postupem obecných soudů při posuzování otázky bezdůvodného obohacení. Nárok žalobce považuje za promlčený a vznesl i námitku, týkající se věcně příslušnosti soudu při řešení předmětného sporu. Argumenty stěžovatele však zůstaly pouze v úrovni podústavního práva. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. S tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu se Ústavní soud neztotožňuje. Obecné soudy celou věc po právní stránce zhodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají o provedené důkazy, které byly vyhodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Odvolací soud se podrobně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Konstatoval, že nárok žalobce promlčen není, neboť institut bezdůvodného obohacení je sice upraven občanským zákoníkem, ale pro vztahy obchodněprávní se uplatňují lhůty upravené v obchodním zákoníku, tedy čtyřletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala plynout dne 28. 7. 1992 a návrh na zahájení řízení byl podán dne 1. 8. 1994, k promlčení nároku nedošlo. Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na příslušnou právní úpravu objasnil, jaké důvody ho vedly k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadených rozsudků žádné výhrady z hlediska jejich ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv. Proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:1.US.1131.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1131/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 5. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 4. 2010
Datum zpřístupnění 15. 6. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §107, §451
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík bezdůvodné obohacení
promlčení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1131-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66414
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01