ECLI:CZ:US:2010:1.US.1145.10.1
sp. zn. I. ÚS 1145/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Klatovy, Za Tratí 602, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 647/55, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Cmo 4/2010 - 1679, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009, čj. 53 Cm 95/2005 - 1497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principů zakotvených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Požadovala, aby Ústavní soud přezkoumal, zda předběžné opatření (tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009, čj. 53 Cm 95/2005 - 1497), má zákonný podklad. Poukázala na skutečnost, že v průběhu několika let podala řadu ústavních stížností, které Ústavní soud odmítl. Navrhla, aby Ústavní soud opustil dosud zastávaný názor o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí o předběžném opatření z důvodu, že nejde o konečné rozhodnutí ve věci.
Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření bylo, k návrhu žalobce "Prague Associates (Cyprus) Limited", proti žalovanému Ing. K. B., zakázáno konat náhradní valnou hromadu stěžovatelky. Dalším výrokem tohoto usnesení jmenovaný soud zakázal Mgr. M. N. zahájit náhradní valnou hromadu stěžovatelky a vykonávat funkci předsedy této náhradní valné hromady. Odvolání stěžovatelky a dalších stran sporu Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, odmítl usnesením ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Cmo 4/2010 - 1679. S odkazem na svá předcházející rozhodnutí ve věci téže stěžovatelky zdůraznil, že předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce zakázáno konat (resp. zahájit) náhradní valnou hromadu, pozbylo již účinnosti, dokonce bylo z tohoto hlediska neúčinné, a to již v době, kdy příslušná odvolání došla soudu prvního stupně (zmíněná náhradní valná hromada se totiž měla konat 20. 11. 2009). Proto odvolání odmítl jako nepřípustné podle §218 písm. c) OSŘ. Pokud jde o výrok, týkající se Mgr. M. N., zde odvolání stěžovatelky odmítl jako podané neoprávněnou osobou podle §218 písm. b) OSŘ, protože zmíněným předběžným opatřením nebyla uložena žádná povinnost ani stěžovatelce ani žalovanému.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak uvedeno shora, účastníky řízení o předběžném opatření, ve kterém bylo vydáno stěžovatelkou napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009, čj. 53 Cm 95/2005 - 1497, byl žalobce "Prague Associates (Cyprus) Limited" a žalovaný Ing. K. B. Odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení, pokud směřovalo proti výroku týkajícímu se Mgr. M. N., odmítl Vrchní soud v Praze podle §218 písm. b) OSŘ, jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nebyla účastníkem shora uvedené části řízení, takže nesplnila základní podmínku pro podání ústavní stížnosti, zakotvenou v §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato skutečnost činí její ústavní stížnost nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, protože se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve zbývající části její ústavní stížnost směřuje proti výroku označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž rozhodl o zákazu konání valné hromady, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo její odvolání odmítnuto. Je pravdou, že Ústavní soud se stěžovatelčinými stížnostmi již několikrát zabýval. V této souvislosti nutno poznamenat, že ani nyní neshledal žádný důvod, proč by měl svou dosavadní judikaturu měnit. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se stávající argumentací Ústavního soudu, není důvodem, aby ji Ústavní soud v tomto případě měnil. Proto na ni pouze odkazuje (viz především usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 494/06, II. ÚS 608/06 či II. ÚS 136/08 dostupná na http://nalus.usoud.cz) a v poslední řadě pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2314/09. Jak vyplývá z úpravy v §74 OSŘ a násl., smyslem předběžného opatření je zatímní (tj. tedy nikoliv s konečnou platností) úprava poměrů účastníků. Předběžné opatření musí mít přitom zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Jde o prostředek s omezenou dobou trvání a není jím prejudikován konečný výsledek sporu. Přípustná ústavní stížnost by měla být směřována právě proti rozhodnutí ve věci samé, které je řešením dané situace. Rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. c), e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu