ECLI:CZ:US:2010:1.US.1413.10.1
sp. zn. I. ÚS 1413/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 16. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 1413/10 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 65/2010-71 ze dne 8. března 2010 a proti výrokům II a III usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 1465/2008-36 ze dne 25. září 2009, jimiž byla zastavena exekuce a uložena oprávněnému povinnost hradit náklady exekuce.
Výrok
Výroky I a II usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 65/2010-71 ze dne 8. března 2010 a výroky II a III usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 1465/2008-36 ze dne 25. září 2009 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (respektive jejich jednotlivých výroků). Opírá ji zejména o následující důvody.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 1465/2008-36 ze dne 25. září 2009 byla zastavena exekuce nařízená k návrhu stěžovatele (oprávněného) na majetek povinné L. Ž. (v řízení o ústavní stížnosti prvního vedlejšího účastníka; druhým vedlejším účastníkem stěžovatel označil soudního exekutora Mgr. Jana Parasku) vzhledem k nedostatku postižitelného majetku povinné (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatel (oprávněný) je povinen zaplatit k rukám soudního exekutora Mgr. Jana Parasky náklady exekuce v celkové výši 4 165 Kč. K odvolání stěžovatele proti výrokům II a III citovaného usnesení Okresního soudu v Kolíně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č. j. 32 Co 65/2010-71 ze dne 8. března 2010 tak, že usnesení soudu prvního stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje (výrok I citovaného usnesení Krajského soudu v Praze) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel má za to, že napadenými usneseními Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze bylo zasaženo zejména do jeho práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Předmětnými usneseními soudů nebyla prý rovněž respektována závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, čímž se dostaly do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň jimi došlo k užití státní moci mimo meze stanovené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Podle tvrzení stěžovatele totiž Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech judikoval, že ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že pouze v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. ledna 2008 (N 12/48 SbNU 127), nález sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. března 2009 (N 51/52 SbNU 511), stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (ST 23/42 SbNU 545)].
Ústavní soud dovodil - jak argumentuje stěžovatel - že uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému v případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného je namístě pouze tehdy, pokud oprávněný zanedbá při podání návrhu na nařízení exekuce procesní opatrnost, tedy jestliže podá návrh na nařízení exekuce v situaci, kdy mu mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nelze dosáhnout úspěchu. Jedná se tedy vždy o případy, kdy má oprávněný nějaké relevantní informace o majetkových poměrem povinného. Ve stěžovatelově případě však nelze jeho procesní zavinění na zastavení exekuce dovozovat. Žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by stěžovatel mohl usuzovat, že ani cestou exekuce nebude dosaženo úspěchu, mu nebyly a ani nemohly být před podáním návrhu na nařízení exekuce známy. Za takovou okolnost nelze prý považovat to, že byl v nalézacím řízení ustanoven povinné L. Ž. opatrovník, neboť se soudu nepodařilo zjistit její aktuální skutečný pobyt. Majetkové poměry povinné při ustanovení opatrovníka z důvodu jejího neznámého pobytu nehrají žádnou roli. Z ustanovení opatrovníka nelze tedy vyvozovat žádné závěry ani ohledně majetkových poměrů povinné ani ohledně šance na úspěšné vymožení pohledávky v exekučním řízení.
Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že měl před podáním návrhu na nařízení exekuce aktivně zjišťovat majetkové poměry povinné a její pobyt postupem podle §259 či 269a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), což neučinil. Ani z této skutečnosti nelze totiž vyvozovat procesní zavinění stěžovatele na zastavení exekuce.
Stěžovatel doplnil, že ze strany Ústavního soudu bylo opakovaně judikováno, že oprávněnému lze uložit povinnost hradit náklady exekučního řízení a náklady exekuce pouze tehdy, pokud byly před podáním návrhu na nařízení exekuce oprávněnému k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Tím, že stěžovatel nevyužil postupů dle §259 a 260a o. s. ř., žádné takové poznatky nezískal, a proto na jeho straně nelze dovozovat procesní zavinění na zastavení exekuce. Postupy dle §259 a 260a o. s. ř. mají navíc podle stěžovatele smysl zejména tehdy, pokud je prováděn výkon rozhodnutí soudem, kdy oprávněný musí před podáním návrhu na výkon rozhodnutí zvolit konkrétní majetek povinného, na který bude výkon rozhodnutí zaměřen.
Stěžovatel konečně dodal, že odvolací soud neuvádí, jakým způsobem měl (stěžovatel) porušit náležitou míru opatrnosti i v průběhu exekučního řízení, tzn. nikoli pouze před podáním návrhu na nařízení exekuce. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto směru pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 14 Nc 1465/2008, jehož součástí je i spis sp. zn. 7 C 263/2007. Zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 1465/2008-36 ze dne 25. září 2009 byla zastavena exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nařízená k návrhu stěžovatele na majetek povinné L. Ž. vzhledem k nedostatku postižitelného majetku povinné (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatel (oprávněný) je povinen zaplatit k rukám soudního exekutora Mgr. Jana Parasky náklady exekuce v celkové výší 4 165 Kč. Toto usnesení Okresního soudu v Kolíně neobsahuje žádné zdůvodnění postupu soudu prvního stupně ohledně řešení otázky náhrady nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce.
K odvolání stěžovatele proti výrokům II a III citovaného usnesení Okresního soudu v Kolíně rozhodl Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") usnesením č. j. 32 Co 65/2010-71 ze dne 8. března 2010 tak, že se usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrzuje (výrok I citovaného usnesení krajského soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení krajského soudu). Krajský soud uvedl, že zohlednil nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května (N 110/53 SbNU 375) a sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. ledna 2008 (N 12/48 SbNU 127); došel k závěru, že stěžovatel nezachoval při podání návrhu na nařízení exekuce a při jejím provádění potřebnou míru opatrnosti a pečlivosti, a proto byla otázka náhrady nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce vyřešena soudem prvního stupně v souladu se zákonem. Krajský soud v této souvislosti dodal, že z nalézacího spisu vyplývá, že stěžovateli se již před podáním žaloby nepodařilo povinné doručit upomínku a že v nalézacím řízení byla povinná zastoupena opatrovníkem, neboť se soudu přes veškeré úsilí nepodařilo zjistit místo jejího pobytu, což se následně nepodařilo ani soudnímu exekutorovi. Ze spisu přitom podle krajského soudu nevyplývá, že by byl stěžovatel před podáním návrhu na nařízení exekuce, ačkoliv mu skutečnosti ohledně nejasného pobytu povinné musely být známy, učinil nějaké další kroky ke zjištění pobytu a majetku povinné (např. podáním žádosti soudu podle §259 či 260a o. s. ř.). Proto odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel zastavení exekuce zavinil, neboť v daném případě nejenže nezachoval potřebnou míru opatrnosti a uvážlivosti, než návrh na nařízení exekuce podal, ale neučinil tak ani v jejím průběhu. Pokud se týká nákladů řízení účastníků, povinné náklady řízení nevznikly, takže soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, pokud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech exekuce podle §89 exekučního řádu. Odvolací soud z uvedených důvodů podle §52 odst. 1 exekučního řádu a §219 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšné povinné náklady řízení nevznikly (§52 odst. 1 exekučního řádu, §224 odst. 1, §l51, §142 odst. 1 o. s. ř.).
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily jak Okresní soud v Kolíně, tak Krajský soud v Praze. Oba odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, která prý respektují zákon č. 120/2001 Sb. i nálezy Ústavního soudu. Oba soudy rovněž vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se k možnosti upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřil, z čehož Ústavní soud v souladu s poučením stěžovateli daným dovodil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí (presumovaný souhlas).
Povinná L. Ž. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Soudní exekutor Mgr. Jan Paraska se k ústavní stížnosti vyjádřil obsáhleji; jeho argumentace se však koncentruje především do teze, že je-li povinnost stanovená oprávněnému v §89 exekučního řádu větě druhé aplikována jen při zohlednění míry jeho zavinění, pak tento přístup odporuje nejen samotnému ustanovení §89 exekučního řádu, ale staví exekutory do situace, kdy jsou porušovány jejich základní práva a svobody a státní moc od nich v podstatě požaduje výkon nucené práce. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci se souhlasem účastníků upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy či jejich aplikace může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva účastníka řízení.
Ústavněprávní interpretací uvedeného ustanovení §89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. října 2008 (N 170/51 SbNU 85) Ústavní soud tuto judikaturu zevrubně rekapituluje; akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Dále připomněl, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
V obecné rovině pak Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 - jak ostatně správně připomíná i stěžovatel - zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Tyto právě uvedené teze jsou ostatně plně v souladu i se zamítavým plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. září 2010 (N 203/58 SbNU; 310/2010 Sb.), kde se Ústavní soud problematikou §89 exekučního řádu znovu zabýval.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu lze dovozovat, že Okresní soud v Kolíně, jakož i Krajský soud v Praze založily předmětnými rozhodnutími v rovině práva jednoduchého porušení §89 exekučního řádu, v rovině práva ústavního pak porušení zejména základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti, napadající závěry, z nichž explicitně krajský soud dovozuje stěžovatelovo zavinění ve smyslu §89 exekučního řádu, je případná. Krajský soud v této souvislosti například vůbec nevysvětlil, jak souvisí ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu (zde povinné), který má chránit její práva v rámci soudního řízení, s majetkovými poměry takové osoby; okolnost, že byl povinnému ustanoven opatrovník, pak sama o sobě o šanci na úspěšné vymožení pohledávky v exekučním řízení nevypovídá.
Krajský soud stěžovateli dále vytkl, že před návrhem na nařízení exekuce nevyužil postupu podle §259 a 260a o. s. ř. To však je výtka nepřípadná. Nad rámec toho, co v ústavní stížnosti uvedl sám stěžovatel, nelze v tomto konkrétním případě nevidět, že tento postup stěžovatele by byl za dané situace nerealizovatelný; nebyla-li povinná (jako osoba neznámého pobytu) vůbec s to komunikovat se soudem jako účastník řízení (přebírání soudních zásilek atp.), pak si lze jen těžko představit, že by se dostavila před soud samotný, neboť by se o tomto předvolání patrně opět vůbec nedozvěděla.
Za tohoto stavu považuje Ústavní soud současný právní závěr krajského soudu, že stěžovatel (oprávněný) zastavení exekuce zavinil, za extrémně nesouladný se skutkovými zjištěními, která zatím z obsahu spisu vyplývají.
S ohledem na uvedené je ústavněprávně nepřijatelný nejen výrok stanovící stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, ale též relevantní výroky usnesení okresního soudu, resp. krajského soudu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (odvolacího) řízení. Nepřiznání náhrady nákladů řízení v případě stěžovatele vychází patrně z toho (odůvodnění napadených usnesení je v této částí natolik kusé, že konkrétní úvahy soudů nejsou v tomto směru vůbec seznatelné), že stěžovatel za situace, kdy věděl (měl vědět), že povinná nemá dostatek exekucí postižitelného majetku, neměl vůbec návrh na nařízení exekuce podávat; lze tedy na něho při rozhodování o náhradě nákladů hledět jako na neúspěšného účastníka řízení. Takovýto postoj je však podle Ústavního soudu - v návaznosti na závěry uvedené výše - rovněž neakceptovatelný.
Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a napadené výroky II a III usnesení Okresního soudu v Kolíně, resp. výroky I a II usnesení Krajského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.