ECLI:CZ:US:2010:1.US.1728.09.1
sp. zn. I. ÚS 1728/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. K., zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, čj. 23 Co 95/2009 - 80, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 11. 2008, čj. 12 C 79/2008 - 45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2009, stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že zasahují do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 3 ověřil, že stěžovatelka proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, napadenému ústavní stížností, podala dovolání, které bylo spolu s příslušným spisem předáno Nejvyššímu soudu ČR dne 2. září 2009. U Nejvyššího soudu bylo následně zjištěno, že o dovolání stěžovatelky nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111), ochrana není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy ČR); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval. Obě tato hlediska je třeba zohlednit při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud by tak stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž by o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a přesto by podala ústavní stížnost, nemohl by ji Ústavní soud odmítnout pro její nepřípustnost.
Byl-li však mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání tak není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu