infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.01.2010, sp. zn. I. ÚS 2377/09 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:1.US.2377.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:1.US.2377.09.1
sp. zn. I. ÚS 2377/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. F. M., zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem nám. J.M.Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.7.2009, č.j. 19 Co 262/2009-58, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a J. T. a K. T., zast. JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem, sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 6.4.2009, č.j. 0 Nc 6134/2006-46, bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce na majetek povinného J. T. prováděné na základě exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora JUDr. Igora Olmy ze dne 2.12.2008, č.j. 111Ex 4463/06-51, srážkou z důchodu jeho manželky K. T.; současně bylo tímto usnesením uloženo stěžovateli, jako oprávněnému, nahradit manželce povinného náklady řízení o částečné zastavení exekuce ve výši 5 474,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil soud skutečností, že k uspokojení peněžité pohledávky za povinným může být použit i majetek náležející do SJM povinného a jeho manžela, což se však netýká exekuce prováděné srážkami ze mzdy, neboť tyto nároky samy o sobě nepatří do SJM, náleží-li do něj jen vyplacená a převzatá mzda a takový způsob exekuce by vyloučil, aby k takovému převzetí mzdy došlo. Proti usnesení okresního soudu, resp. do výroku II. o povinnosti nahradit manželce povinného náklady řízení, podal stěžovatel odvolání, krajský soud usnesení soudu I. stupně napadeným usnesením potvrdil. K porušení svého základního práva konstatoval, že je nepochybné, že exekuce na majetek povinného byla nařízena důvodně a oprávněně, nezákonným byl shledán pouze způsob jejího provedení. Připomenul, že podle §58 zák. č. 120/2001 Sb. může exekutor podle vlastní úvahy zvolit jeden či více způsobů provedení exekuce tak, aby dosáhl uspokojení pohledávky oprávněného; oprávněný ani soud po nařízení exekuce nemají právo zasahovat do volby způsobu provedení exekuce. V dané věci bylo právo na náhradu nákladů řízení manželce povinného přiznáno z toho důvodu, že byla úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, tudíž účelně vynaložila náklady v souvislosti s tímto řízení. Stěžovatel upozorňuje, že povinnost k náhradě nákladů exekuce je závislá na procesním zavinění oprávněného, přičemž náhrada nákladů výkonu rozhodnutí je speciálně upravena v ustanovení §270 a 271 obč. soudního řádu, podle nichž nelze použít ustanovení §142 obč. soudního řádu o úspěchu ve věci. Připomenul rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2888/07, podle něhož procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Pokud oprávněný žádný jiný procesní úkon neučinil a ani učinit neměl, pak bylo podle stěžovatele v řízení před obecnými soudy porušeno právo oprávněného na spravedlivý proces, neboť je v rozporu se zákonem a spravedlivým zabezpečováním výkonu práv a povinností před soudy, aby byl oprávněný povinen nahradit náklady řízení o částečné zastavení exekuce v případě, že nesprávně postupoval exekutor pověřený provedením exekuce. Je nepřípustné, by byl oprávněný povinen nést náklady exekuce, jejichž vznik zavinil pověřený soudní exekutor a nikoliv sám oprávněný, který jeho činnost a způsob provádění exekuce ovlivnit nemůže. Z těchto důvodů navrhl, aby napadené usnesení Ústavní soud zrušil. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků. Krajský soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil názor, že jím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele; proto navrhl zamítnut ústavní stížnosti. J. T. na výzvu k vyjádření se k ústavní stížnosti nereagoval. Vedlejší účastníce K. T. zdůraznila, že k uspokojení pohledávky vůči jen jednomu z manželů lze použít i majetek patřící do SJM, což neplatí v případě exekuce prováděná srážkami ze mzdy manžela/ky povinného a přikázáním pohledávky z jeho/jejího účtu u peněžního ústavu, neboť předmětem těchto exekucí jsou nároky na mzdu a z pohledávky na účtu, přičemž tyto nároky samy o osobě nepatří do SJM (což je dlouhodobě zastávaný názor konstantní judikaturou). Protože vedlejší účastnice neměla jinou možnost, jak se bránit vydanému exekučnímu příkazu, podala návrh na zastavení exekuce a okresní soud exekuci zastavil. Vzhledem k tomu, že byla úspěšná, soud jí přiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s tímto řízení. Dále odkázala na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. V této souvislosti zdůraznila, že krajský soud správně uvedl, že případný nesprávný postup soudního exekutora nelze řešit na její úkor, která ve všech stádiích řízení postupovala v souladu s právními předpisy a použila zákonný postup k ochraně svých práv. Eventuální nesprávný postup exekutora je pak otázkou případné náhrady škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., což nebylo předmětem řízení, v němž bylo vydáno stěžovatelem napadené rozhodnutí. Na závěr vyjádřila názor, že pokud by jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v této věci, byla by porušena její základní práva. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil, přičemž konstatoval, že vyjádření jsou zcela konzistentní s napadeným rozhodnutím krajského soudu a odkázal na podrobné odůvodnění ústavní stížnosti. Akcentoval otázku, zda je spravedlivé, aby procesní důsledky nesprávného postupu soudního exekutora byly přenášeny do poměrů oprávněného, který nemá žádnou možnost efektivního ovlivnění takového postupu. Má za to, že pokud podal svůj návrh zcela důvodně a k zastavení řízení došlo nikoli jeho vinou, měly by důsledky pochybění v průběhu řízení jít za subjektem, který se takového pochybení dopustil. Pokud účastníci zmiňují možnost oprávněného domáhat se svých práv cestou náhrady škody, není rozumného důvodu, proč by takové možnosti nemohla využít manželka povinného, když právě mezi ní a soudním exekutorem je v důsledku nesprávného postupu založen odpovědnostní vztah. Ze spisu okresního soudu sp.zn. 0 Nc 6134/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce vůči J. T. pro uspokojení pohledávky ve výši 122 931,- Kč a navrhl, aby provedením exekuce byl pověřen JUDr. Igor Olma, soudní exekutor; okresní soud návrhu vyhověl. Proti usnesení o nařízení exekuce se J. T. odvolal, krajský soud odvolání odmítl. Následně podal J. T. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolací řízení zastavil. K. T. poté podala návrh na zastavení exekuce prováděné srážkami z jejího důchodu a návrh na odklad exekuce, a to v reakci na exekuční příkaz vydaný dne 2.12.2008 JUDr. Igorem Olmou o provedení exekuce srážkou z důchodu J. T. a z důchodu K. T. Po odložení výkonu provedení exekuce okresní soud usnesením ze dne 6.4.2009, č.j. 0 Nc 6134/2006-46 exekuci prováděnou srážkou z důchodu K. T. zastavil (výrok I.), uložil stěžovateli, aby jí nahradil náklady řízení ve výši 5 474,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že oprávněný a povinný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrok II. odůvodnil úspěšností K. T. s návrhem na zastavení exekuce i na povolení odkladu, odkazem na §89 věta první exekučního řádu. Do výroku II. podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na skutečnost, že exekuce byla nařízena oprávněně, nezákonným byl shledán pouze způsob jejího provedení, který určil exekutor. Z tohoto důvodu nemá oprávněný žádnou objektivní možnost ovlivnit způsob vedení exekuce, pokud exekutor zvolil postup, který není v souladu se zákonem, nelze z toho vyvozovat nepříznivé nákladové důsledky pro oprávněného; spatřoval důvod pro aplikaci §150 obč. soudního řádu a navrhl, aby napadený výrok byl změněn tak, že oprávněný a manželka povinného vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud napadeným usnesením výrok II. usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uznal, že volba způsobu provedení exekuce je sice v kompetenci exekutora, ovšem oprávněnému nic nebránilo v tom, aby navrhl zastavení exekuce nesprávně zvoleným způsobem, přičemž eventuálně nesprávný postup exekutora nelze řešit na úkor manželky povinného, která ve všech stádiích tohoto řízení postupovala v souladu s občanským soudním řádem a exekučním řádem a použila zákonný postup k ochraně svých práv; takový postup je pak otázkou případné náhrady škody, kterou nelze řešit v tomto řízení. III. Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatele namítaného porušení jeho základní práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení tohoto základního práva stěžovatele nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž manželka povinného navrhovala zastavení exekuce pro její nepřípustnost. Je sice pravdou, že provedení exekuce nevhodným způsobem zapříčinil svým jednání exekutor, ten však není účastníkem řízení. Z tohoto důvodu soudy správným postupem posuzovaly nárok úspěšné účastnice řízení na náhradu nákladů řízení vůči účastníkovi, který neměl ve věci úspěch. Krajský soud též vhodným způsobem naznačil stěžovateli využitelné prostředky, kterými by mohl odvrátit nepříznivé majetkové dopady spojené s povinností nahradit náklady řízení, způsobené mu nesprávným postupem exekutora. Stěžovatelova představa o subjektech odpovědnostního vztahu (viz jeho replika) nerespektuje výše zmíněné účastenství v procesněprávních vztazích a bezprostřední právní důvod vzniku majetkové újmy. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2010 Vojen Gűttler, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:1.US.2377.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2377/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 1. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 9. 2009
Datum zpřístupnění 15. 2. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §89
  • 99/1963 Sb., §142, §270, §271, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
exekuční příkaz
exekuce
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2377-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64961
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02