infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. I. ÚS 2451/10 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 252/59 SbNU 569 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:1.US.2451.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zveřejňování informací (osobních údajů) v insolvenčním rejstříku

Právní věta Pokud by se mělo jednat o rozhodnutí dle §422 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nemohlo by být vydáno pouhou vedoucí soudní kanceláře (pod citovaným přípisem bylo uvedeno jméno J. S. s označením funkce "vedoucí kanceláře"). Výraz "insolvenční soud" v §422 odst. 1 insolvenčního zákona nelze interpretovat tak, že o žádosti dle tohoto ustanovení je oprávněn rozhodovat vedoucí kanceláře, nadto zjevně bez právnického vzdělání. K tomu je třeba poukázat např. na čl. 4 Ústavy České republiky, dle kterého jsou "základní práva a svobody pod ochranou soudní moci"; vedoucí kanceláře za součást soudní moci ve smyslu citovaného ústavního článku přirozeně považovat nelze. Obdobně lze poukázat na čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého to jsou soudy, které jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. V právním státě soudní moc skýtá skutečnou garanci nezávislosti, nestrannosti, odbornosti a morální způsobilosti, a tak i garanci zákonnosti a ústavnosti zásahů do práv a svobod osob. Ústavně konformní interpretací §422 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy nezbytné dospět k závěru o nutnosti vydat rozhodnutí o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona v písemné formě a takové rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnit.

ECLI:CZ:US:2010:1.US.2451.10.1
sp. zn. I. ÚS 2451/10 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 16. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 2451/10 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti zásahu Krajského soudu v Ostravě v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 34 INS 5331/2010, ve věci zveřejnění seznamu majetku a závazků v insolvenčním rejstříku. Výrok I. Návrh "na vyslovení", že zveřejněním seznamu majetku a závazků (z podání stěžovatele datovaného 14. června 2010) v insolvenčním rejstříku zveřejněném Krajským soudem v Ostravě dne 23. června 2010 v rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSOS 34 INS 5331/2010 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soukromí, na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě, a tak i k porušení článku 7 odst. 1 a článku 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, se odmítá. II. Návrh na uložení povinnosti Krajskému soudu v Ostravě odstranit z insolvenčního rejstříku či znepřístupnit v insolvenčním rejstříku podání stěžovatele označené jako "vyjádření dlužníka" (datované dnem 14. června 2010), eventuálně znepřístupnit v insolvenčním rejstříku seznam majetku a závazků (v podání stěžovatele datovaného 14. června 2010), se odmítá. III. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2010 sp. zn. KSOS 34 INS 5331/2010 se ruší. Odůvodnění: I. 1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal nález, kterým: "- jednak vysloví, že zveřejněním seznamu majetku a závazků z podání stěžovatele datovaného 14. června 2010, Krajskému soudu v Ostravě doručeného dne 22. června 2010 a v insolvenčním rejstříku zveřejněného Krajským soudem v Ostravě dne 23. června 2010 pod označením ,vyjádření dlužníka' v rámci insolvenčního řízení spisové značky KSOS 34 INS 5331/2010, jakožto zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soukromí, na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě, a tak i k porušení článku 7 odst. 1 a článku 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, - jednak uloží Krajskému soudu v Ostravě odstranit z insolvenčního rejstříku či znepřístupnit v insolvenčním rejstříku podání stěžovatele datované 14. června 2010, Krajskému soudu v Ostravě doručené dne 22. června 2010 a v insolvenčním rejstříku zveřejněné dne 23. června 2010 pod označením ,vyjádření dlužníka', eventuálně uloží Krajskému soudu v Ostravě alespoň znepřístupnit v insolvenčním rejstříku seznam majetku a závazků stěžovatele z daného, jím učiněného podání." Stěžovatel uvádí následující. 2. Dne 18. května 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě jako soudu insolvenčnímu podán insolvenční návrh navrhovatelem (věřitelem) Komerční bankou, a. s., směřující vůči dlužníkovi (stěžovateli). Insolvenční řízení o tomto návrhu je vedeno u zmíněného insolvenčního soudu pod spisovou značkou KSOS 34 INS 5331/2010. 3. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. května 2010 bylo stěžovateli uloženo, aby mj. předložil seznam svého majetku a závazků ve smyslu insolvenčního zákona, v němž by konkretizoval jednotlivě veškerý svůj majetek včetně pohledávek s označením věřitelů a veškeré své jemu známé závazky i s označením dlužníků. Stěžovatel požadované seznamy insolvenčnímu soudu předložil podáním datovaným dne 14. června 2010, insolvenčnímu soudu doručeným dne 22. června 2010. 4. Stěžovatel tak sice učinil, leč současně s žádostí (návrhem) ve smyslu §422 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, aby insolvenční soud rozhodl, že v předložených seznamech uvedené údaje o majetkových poměrech stěžovatele (tj. jím předložený seznam majetku a závazků), jakožto jeho osobní údaje, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. 5. Nicméně insolvenční soud, aniž by k této žádosti (návrhu) stěžovatele vydal rozhodnutí, podání stěžovatele v plném rozsahu, tedy s úplným seznamem majetku a závazků, následujícího dne 23. června 2010 zpřístupnil (zveřejnil) v insolvenčním rejstříku. Od uvedeného dne jsou tedy komukoli bez omezení k dispozici na veřejně přístupné internetové adrese v insolvenčním rejstříku kompletní údaje o majetkových a příjmových poměrech stěžovatele. 6. Z obsahu spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě zaslal stěžovateli pouze přípis ze dne 13. srpna 2010 (k jeho následnému dotazu na vyřízení jeho žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona) s následujícím textem: "K Vaší žádosti ze dne 14. června 2010 a ze dne 10. srpna 2010 Vám sdělujeme, že anonymizace údajů týkajících se seznamů majetku a závazků není možná. Dle §421 insolvenčního zákona se zveřejňují veškerá podání týkající se dlužníka, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem. Dle §215ga odst. 3 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, anonymizaci nepodléhají zejména údaje o dlužníkovi. Žádosti o znepřístupnění těchto údajů tedy nemůžeme vyhovět." II. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že shora popsaným zásahem orgánu veřejné moci - zveřejněním (zpřístupněním v insolvenčním rejstříku) jím předloženého seznamu jeho majetku a závazků - bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Dle názoru stěžovatele je v demokratickém právním státě nepřípustné, aby měl kdokoli bez zákonem uznaného právního zájmu volný přístup k údajům o prakticky veškerých majetkových poměrech jiné osoby, a mohl tak s nimi volně nakládat. Principy ochrany soukromí jednotlivce musí mít v demokratickém zřízení založeném na úctě k právům jednotlivce vždy přednost před snahou vést rychle a účelně řízení (ať již insolvenční či jiné soudní nebo jakékoli další). Pokud insolvenční zákon ve svém §421, resp. předpisy související, eventuálně normy podzákonné či vnitřní apod. (např. instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org) umožňují či přímo ukládají bez dalšího zveřejnění veškerých údajů o dlužníkovi včetně jeho majetkových poměrů, jako to uvádí insolvenční soud ve svém přípise ze dne 13. srpna 2010, došlo i účinností těchto předpisů, třebaže na úrovni zákonné (to v případě §421 insolvenčního zákona) k porušení ústavního pořádku, "resp. práv ústavním pořádkem zaručených". Je tedy namístě uvažovat o jejich souladu s ústavním pořádkem a eventuálně o zrušení těchto norem. Stěžovatel se nicméně domnívá, že insolvenční zákon, konkrétně jeho ustanovení §421 odst. 1 písm. b), není nezbytné zrušit, neboť jej lze vyložit ústavně konformním způsobem; to tak, že se sice zveřejňují "veškerá podání ohledně dlužníka", ovšem tato zákonná dikce nevylučuje, aby insolvenční soudy v zájmu ochrany ústavně zaručených práv nezveřejnily z těchto podání části obsahující údaje osobního a soukromého charakteru (např. právě seznam majetku a závazků). III. 8. Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a svůj postup v dané věci za zákonný i ústavně konformní. V rovině jednoduchého práva je věc řešena zejména §421 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, který zdůrazňuje základní pravidlo, že celý a kompletní insolvenční spis je zveřejněn na internetu v insolvenčním rejstříku tak, jak stanoví §419 insolvenčního zákona. Otázku střetu práva na efektivní soudní proces s právem na ochranu soukromí řeší §422 insolvenčního zákona. Podle názoru krajského soudu zde zákonodárce ukládá insolvenčnímu soudu posoudit v každém konkrétním případě žádosti podatele míru zásahu do soukromí a případnou míru zásahu do fairovosti procesu, tedy provést test proporcionality s tím, že výsledkem tohoto posouzení není vydání nějakého rozhodnutí, ale faktické zveřejnění buď podání anonymizovaného či neanonymizovaného. V kontextu §91 insolvenčního zákona je potom dle krajského soudu zřejmé, že toto posouzení insolvenčním soudem je konečné. V konkrétní projednávané věci jde o zveřejnění seznamu majetku dlužníka, tedy o naprosto zásadní informaci zejména pro insolvenční věřitele. Soud proto zveřejnil seznam bez úprav. Pro specifický případ seznamu majetku dlužníka, který není insolvenčním navrhovatelem, dále platí §128 odst. 3 insolvenčního zákona. Toto ustanovení předpokládá, že nemá-li insolvenční navrhovatel vykonatelnou pohledávku, je na úvaze insolvenčního soudu, zda bude dlužníkovi uložena povinnost předložit seznam majetku (a další seznamy). Je zřejmé, že účelem tohoto ustanovení je zejména zmírnit míru zásahu nedůvodných insolvenčních návrhů do sféry dlužníka v případech, kdy se insolvenční návrh již při podání jeví jako nedůvodný. O tento případ se však dle názoru krajského soudu v projednávané věci nejedná. Konečně, dalším relevantním ustanovením je §147 insolvenčního zákona, které zakládá nárok dlužníka na náhradu veškeré (tedy i nehmotné) újmy vůči neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli. Krajský soud má proto za to, že shora vymezená konstrukce insolvenčního zákona je v obecné rovině ústavně konformní a že v konkrétní projednávané věci insolvenční soud nevybočil z ústavně konformní aplikace daných zákonných ustanovení. 9. Vedlejší účastník (Komerční banka, a. s.) se k ústavní stížnosti nevyjádřil, zastoupen advokátem nebyl, a proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem nejednal. 10. S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. IV. 11. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. 12. Podle §422 odst. 1 insolvenčního zákona platí: "Na žádost fyzické osoby, která učinila příslušné podání, může insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Takovou žádost lze podat nejpozději společně s podáním, o které jde. Jméno a příjmení takové fyzické osoby insolvenční soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy." 13. Krajský soud vyšel z premisy, že citované ustanovení insolvenčního zákona insolvenčnímu soudu neukládá (neumožňuje) o žádosti fyzické osoby (v nyní posuzované věci dlužníka - stěžovatele) vydat písemné rozhodnutí. Insolvenční soud pouze fakticky zveřejní buď podání anonymizované, či neanonymizované. 14. Tato premisa krajského soudu plyne nejen z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, ale i z jeho postupu v insolvenčním řízení. Vyjádření stěžovatele k insolvenčnímu návrhu, které obsahovalo i seznam stěžovatelova majetku a závazků (jenž navrhl stěžovatel znepřístupnit veřejnosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona), došlo krajskému soudu dne 22. června 2010; seznam byl zveřejněn již dne 23. června 2010, aniž by předtím (či alespoň současně) vydal krajský soud písemné negativní rozhodnutí o žádosti stěžovatele dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona. Až v reakci na dotaz stěžovatele na vyřízení jeho žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona (krajskému soudu došlému dne 11. srpna 2010) zaslal krajský soud pouze (shora citovaný) vysvětlující přípis (bod 6). 15. Tento přípis však nelze objektivně považovat za rozhodnutí insolvenčního soudu dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona. To platí z více důvodů. 16. Pokud by se mělo jednat o rozhodnutí dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona, muselo by být vydáno před zveřejněním (či alespoň současně) seznamu stěžovatelova majetku a závazků v insolvenčním rejstříku (právě tento seznam stěžovatel žádal podle §422 odst. 1 insolvenčního zákona znepřístupnit veřejnosti). 17. Pokud by se mělo jednat o rozhodnutí dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona, nemohlo by být vydáno pouhou vedoucí soudní kanceláře (pod citovaným přípisem bylo uvedeno jméno J. S. s označením funkce "vedoucí kanceláře"). Výraz "insolvenční soud" v §422 odst. 1 insolvenčního zákona nelze interpretovat tak, že o žádosti dle tohoto ustanovení je oprávněn rozhodovat vedoucí kanceláře, nadto zjevně bez právnického vzdělání. K tomu je třeba poukázat např. na čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého jsou "základní práva a svobody pod ochranou soudní moci"; vedoucí kanceláře za součást soudní moci ve smyslu citovaného ústavního článku přirozeně považovat nelze. Obdobně lze poukázat na čl. 90 Ústavy, dle kterého to jsou soudy, které jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. V právním státě soudní moc skýtá skutečnou garanci nezávislosti, nestrannosti, odbornosti a morální způsobilosti, a tak i garanci zákonnosti a ústavnosti zásahů do práv a svobod osob. Ostatně, sám insolvenční zákon v dílu 1 regulujícím "procesní subjekty" (§9 až 13) hovoří toliko o soudci, asistentu soudce a vyšším soudním úředníkovi, jímž J. S., vedoucí soudní kanceláře, podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2010 nebyla. 18. Konečně i z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti plyne jeho vůle nepovažovat citovaný přípis za rozhodnutí dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. text shora). Ostatně, citovaný přípis byl vydán pouze v reakci na dotaz stěžovatele na vyřízení jeho žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona; tedy jeho smyslem evidentně nebylo považovat jej za rozhodnutí dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona, ale pouze odpovědět na dotaz stěžovatele. 19. Krajský soud však současně přiléhavě uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti, že §422 odst. 1 insolvenčního zákona řeší otázku střetu práva na efektivní soudní proces s právem na ochranu soukromí a že zde zákonodárce ukládá insolvenčnímu soudu posoudit v každém konkrétním případě žádosti podatele míru zásahu do soukromí a případnou míru zásahu do fairovosti procesu, tedy provést test proporcionality. Tudíž i sám krajský soud připouští, že posuzování žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona je vlastně rozhodováním o právech a povinnostech (zejména o střetu práva na ochranu soukromí dotčeného subjektu a zájmu na efektivním soudním procesu); je tedy rozhodováno o zásahu do právní sféry jednotlivců a aplikován princip proporcionality kolidujících ústavních hodnot. Krajský soud se toliko - zjevně - domnívá, že nemusí být vydáno písemné rozhodnutí, a proto nemusí být ani zdůvodněno. Tu však lze uvést, že i odborná literatura (resp. minimálně její část) usuzuje, že o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona se rozhodnutí vydává (srov. např. Zelenka, J., a kolektiv: Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, Linde Praha a. s., 2008, str. 641). Ostatně i doslovné znění §422 odst. 1 insolvenčního zákona používá slovo "rozhodnout". Sama otázka, zda je ten který úkon orgánu veřejné moci označen jako "rozhodnutí" či nikoli, však není klíčová, jak plyne z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08 ze dne 8. července 2010 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.): "Na skutečném obsahu a významu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem (nepřesně) zvolené označení, tj. ,výzva' (nikoli kupř. ,rozhodnutí')"; nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. července 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), bod 21: "I když insolvenční zákon výslovně neuvádí, jakou povahu má úkon insolvenčního správce, jímž projevuje vůli uznat přihlášenou pohledávku, je úkon insolvenčního správce přirozeně nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků"]. 20. Ústavní soud tedy dospívá k dílčímu závěru (právě i s ohledem na vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti), že krajský soud vydal negativní rozhodnutí o žádosti podle §422 odst. 1 insolvenčního zákona (zveřejnil veškeré materiály stěžovatelem navrhované k nezveřejnění), byť toto rozhodnutí písemně nevyhotovil. Toto negativní rozhodnutí o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona lze datovat patrně dnem 23. června 2010, neboť právě toho dne byly zveřejněny krajským soudem v insolvenčním rejstříku - který existuje i v elektronické podobě - veškeré materiály stěžovatelem navrhované naopak k nezveřejnění. 21. Z povahy vydání písemně nevyhotoveného negativního rozhodnutí plyne, že takové rozhodnutí krajského soudu nebylo odůvodněno (z logiky věci lze odůvodnit jen rozhodnutí písemné). 22. Ze zákazu libovůle orgánů veřejné moci, požadavku zákonnosti činnosti orgánů veřejné moci, z principu právního státu [srov. např. čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny] však vyplývá zásadně imperativ přijaté rozhodnutí odůvodnit. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je náležité odůvodnění, které srozumitelně a přesvědčivě vyloží důvody přijatého rozhodnutí, pojistkou proti libovůli a nekonzistenci rozhodování orgánu veřejné moci [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. června 1997 (N 85/8 SbNU 287); k neústavnosti absence odůvodnění v rozhodování viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 594/02 ze dne 15. července 2004 (N 99/34 SbNU 57)]. Tím spíše platí imperativ odůvodnit přijaté rozhodnutí v případě, kdy může být zasahováno do základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, jak tomu je v této souzené věci. 23. Ústavně konformní interpretací §422 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy nezbytné dospět k závěru o nutnosti vydat rozhodnutí o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona v písemné formě a takové rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnit. Jak je zřejmé z předchozího textu, citovanému ústavnímu imperativu krajský soud nedostál, a proto svým - co do svého obsahu a smyslu chápaným - rozhodnutím ze dne 23. června 2010 porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny) a též zákaz libovůle (dle čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Proto Ústavní soud toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil. 24. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti návrh na zrušení písemně nevyhotoveného rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. června 2010 výslovně neformuloval. Vycházeje však z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem", posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. června 2010. Ústavní soud byl veden právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a jejího projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti [viz též usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. září 2009 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.)]. Důvodem, proč stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhl výslovně zrušit rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. června 2010, zjevně byla jeho mylná úvaha - opřená však o protiústavní postup krajského soudu, který nevydal písemné a odůvodněné rozhodnutí - že zásah krajského soudu nemá formu rozhodnutí. Ze strany Ústavního soudu tak nejde o přetváření (nahrazování) vůle stěžovatele; kdyby bylo stěžovateli zřejmé, že ve skutečnosti bylo krajským soudem rozhodnuto, napadl by (hlavně a nepochybně) toto rozhodnutí. 25. K tomu Ústavní soud dodává, že konečné meritorní rozhodnutí krajského soudu věcně nepředjímá. Zodpovězení této otázky - tedy zda vyhovět či nikoli žádosti stěžovatele dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona - je nyní na krajském soudu, neboť ten rozhodnutí s náležitým a přesvědčivým odůvodněním o žádosti stěžovatele dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona v písemné formě dosud nevydal. Pokud by se k této otázce Ústavní soud vyjadřoval již nyní, nahrazoval by nezávislé posouzení obecného soudu hodnocením vlastním; tím by nahrazoval jeho činnost, což mu však nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu. Proto Ústavní soud odmítl jako nepřípustný [dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] návrh stěžovatele, kterým se domáhal vyslovení toho, co je uvedeno v bodech I a II výroku tohoto nálezu. I kdyby však byl takový návrh v souzené věci akceptovatelný formálně - byť bylo vydáno nyní zrušené rozhodnutí (bod 20) - z obsahového hlediska by šlo o návrh předčasný. 26. K obsahu vyjádření k ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že neexistenci písemného rozhodnutí, tím spíše s náležitým a přesvědčivým odůvodněním, nelze zhojit cestou vyjádření k později podané ústavní stížnosti [srov. obdobně např. nález sp. zn. IV. ÚS 630/03 ze dne 2. listopadu 2004 (N 162/35 SbNU 215)]. V. 27. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud k obsahu vyjádření k ústavní stížnosti následující. 28. Sám krajský soud uznal, že mu zákon ukládá provést test proporcionality dotčených ústavních hodnot. V rámci testu proporcionality však může být stěží dostačující pouhý argument, že "v konkrétní projednávané věci jde o zveřejnění seznamu majetku dlužníka, tedy o naprosto zásadní informaci zejména pro insolvenční věřitele. Soud proto zveřejnil seznam bez úprav." To proto, že ze samotné skutečnosti, že existuje zásadní význam zveřejnění majetku stěžovatele (zejména) pro insolvenční věřitele, neplyne nutnost zveřejnění na internetu seznamu majetku stěžovatele bez úprav. Krajský soud bude muset přesvědčivě argumentovat, proč není dostačující k zajištění informovanosti insolvenčního věřitele cesta jiná, méně zasahující do základních práv stěžovatele (na ochranu jeho soukromí). Je třeba si totiž uvědomit, že do insolvenčního rejstříku má přístup každý uživatel internetu (nejen insolvenční věřitelé), který nemusí prokazovat svůj právní zájem na věci. Krajský soud tak bude muset zvážit, zda by k zajištění sledovaného cíle nepostačovalo zaslat insolvenčním věřitelům (případně jiným subjektům) seznam majetku a závazků stěžovatele individuálně, popřípadě užít cestu uvedenou v odborné literatuře: "V papírové formě soudního spisu budou anonymizovaná podání uložena v původní podobě, bez zakrytí údajů anonymizovaných v insolvenčním rejstříku. Přístup k papírové formě soudního spisu bude regulován pracovníky insolvenčního soudu, v duchu §44 občanského soudního řádu." [srov. Kozák, J., Budín, P., Dadam, A., Pachl, L.: Insolvenční zákon a předpisy související, Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení, Komentář, ASPI, a. s., Praha, 2008, str. 610]. K tomu Ústavní soud dodává, že krajský soud nařídil ústní jednání o předmětném insolvenčním návrhu, a proto bude muset argumentovat, proč by nebylo dostačující zveřejnění seznamu majetku a závazků stěžovatele právě při tomto ústním jednání. Ústavní soud podotýká, že jméno a příjmení fyzické osoby se v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy (srov. §422 odst. 1 in fine insolvenčního zákona); proto by všem potencionálním budoucím věřitelům stěžovatele (tedy těm, kteří by případně v budoucnu měli zájem vstoupit se stěžovatelem do smluvního vztahu) muselo být známo, že byl vůči stěžovateli podán insolvenční návrh a z toho pramenící rizika i pro ně, pokud jde o jejich případné kontraktace se stěžovatelem. 29. Konečně, pokud krajský soud argumentuje tím, že §147 insolvenčního zákona zakládá nárok dlužníka na náhradu veškeré (tedy i nehmotné) újmy vůči neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli, postačí pro stručnost poukázat na obdobně použitelnou argumentaci v bodech 48 až 55 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10. 30. Sluší se též dodat, že obsah vyjádření k ústavní stížnosti je rozporný s argumentací obsaženou ve (vysvětlujícím) přípise krajského soudu (resp. vedoucí kanceláře) ze dne 13. srpna 2010. Zatímco ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal krajský soud na nutnost testu proporcionality vždy v konkrétním případě - a tedy a priori neodmítl znepřístupnění podání týkajících se dlužníka - citovaný přípis naopak paušálně usuzoval ("... anonymizaci nepodléhají zejména údaje o dlužníkovi. Žádosti o znepřístupnění těchto údajů tedy nemůžeme vyhovět."). Tento rozpor mezi jednotlivými úkony pocházejícími z téhož krajského soudu (téže kanceláře) může budit pochybnosti, zda krajský soud nedeklaruje až ve vyjádření k ústavní stížnosti nutnost testu proporcionality, byť při rozhodování o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona ve skutečnosti usuzoval opačně (tedy vyšel z teze o absolutním upřednostnění hodnot nacházejících se v rozporu se základními právy insolvenčního dlužníka, zejména na ochranu soukromí).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:1.US.2451.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2451/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 252/59 SbNU 569
Populární název Zveřejňování informací (osobních údajů) v insolvenčním rejstříku
Datum rozhodnutí 16. 12. 2010
Datum vyhlášení 1. 2. 2011
Datum podání 20. 8. 2010
Datum zpřístupnění 14. 2. 2011
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2 odst.3, čl. 4
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 7, čl. 10 odst.2, čl. 10 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §419
  • 186/2006 Sb., §421, §422
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
Věcný rejstřík insolvence/řízení
rozhodnutí
osobní údaj
odůvodnění
vyšší soudní úředník
soud
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2451-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68958
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30