ECLI:CZ:US:2010:1.US.2473.10.1
sp. zn. I. ÚS 2473/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 54 T 1/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 7 To 71/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 11 Tdo 280/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 54 T 1/2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ust. §219 odst. 1 a 2 písm. a), b), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "t. z."), dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle ust. §8 odst. 1 t. z. a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) t. z., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 25 roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 7 To 71/2009 byl změněn výrok o trestu tak, že nově byl podle ust. §219 odst. 2 za použití ust. §22 odst. 2 a ust. §35 odst. 1 t. z. stěžovateli pro tentýž skutek uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 roků a 4 měsíců. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 11 Tdo 280/2010 podle ust. §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím. Stěžovatel především setrval na názoru o své nevině, přičemž k tomuto trestnému činu mu nebyl ze strany obecných soudů prokázán jakýkoliv motiv, když veškeré, obecnými soudy učiněné závěry jsou pouze spekulativní. Dle stěžovatele nebylo obecnými soudy provedeno řádné dokazování, když nebyla nalezena vražedná zbraň, nebyly vyhodnoceny telefonní hovory, nebylo vyhodnoceno ohledání místa činu, daktyloskopické a biologické stopy a rovněž nebyla provedena konfrontace mezi některými svědky a poškozenými (osvojené děti obětí), přičemž právě tito mohli mít motiv k předmětnému trestnému činu a rekonstrukce činu na místě samém. Obecné soudy, dospěly-li k závěru o naplnění všech stránek trestného činu vraždy, nerespektovaly dle názoru stěžovatele zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále namítal neprovedení jím navrhovaných dalších znaleckých posudků ke zkoumání jeho duševního stavu, neboť dle jeho názoru obecnými soudy provedené tři znalecké posudky (dva z oboru psychologie a jeden z oboru psychiatrie) neodpovídají skutečnosti (stěžovatel uvádí, že není osobou, jež by trpěla latentní agresivitou).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Úvodem uvádí Ústavní soud, že námitky stěžovatele směřují výhradně jen proti výroku o vině z trestného činu vraždy, tedy nikoli proti závěru o vině z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, který tak stěžovatel očividně kvituje; z tohoto důvodu se Ústavní soud touto otázkou nezabýval a napadená rozhodnutí podrobil ústavněprávnímu přezkumu jen ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku krajského soudu. Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), popř. zkoumat jejich porušení i z jiných důvodů, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. §34 odst. 1, ust. §72 odst. 1 písm. a) a ust. §63 zákona o Ústavním soudu, obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010].
Obecné soudy v rámci možností daných povahou případu a samotnou podstatou motivu jako složky volního jednání pachatele zjistily motiv trestné činnosti, přičemž stěžovatelem popisovaný vztah k obětem byl jednoznačně vyvrácen provedeným dokazováním a jím nabízená alternativa o pachatelství syna obětí není podložena žádným důkazem, naopak je provedeným dokazováním prakticky vyloučena. Obecné soudy dospěly po zevrubném dokazování k závěru o vině stěžovatele trestným činem vraždy, což je dle názoru Ústavního soudu závěr logický a z pohledu provedeného dokazování ústavně aprobovatelný, neboť nevykazuje shora vymezenou svévoli. K tvrzené neúplnosti provedeného dokazování stran nevyhodnocení telefonních hovorů a daktyloskopických a biologických stop uvádí Ústavní soud, že tato námitka nemá oporu v provedeném dokazování, když těmito otázkami se obecné soudy podrobně zabývaly. Je pak irelevantní, že soudy, resp. orgány činné v trestním řízení neprovedly konfrontaci či rekonstrukci, když důvody rozporů ve výpovědích svědků/poškozených přesvědčivě zdůvodnil vrchní soud (viz str. 8 rozsudku), popř. že nebyla nalezena vražedná zbraň, když provedené dokazování tvoří ucelený obraz o skutkovém ději a tudíž o vině stěžovatele. Zároveň je nemístná námitka stěžovatele stran neprovedení dalších znaleckých posudků z oboru psychologie, když v průběhu trestního řízení byl na žádost obžaloby tento vypracován (v pořadí třetí znalecký posudek osobnosti stěžovatele). To, že se stěžovatel se závěry vzájemně korespondujících znaleckých posudků neztotožňuje, nemůže být důvodem pro jejich další revizi, neboť tento postup by zcela negoval účel znaleckého zkoumání.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti (které jsou zcela totožné, jako argumenty přednesené v řízení před obecnými soudy!) konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, zvláště rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě, byť stručně, odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Závěrem uvádí Ústavní soud, že stěžovatelem předložené námitky nemají oporu v provedeném dokazování, naopak jsou ním přímo vyvráceny a nezavdávají tak jakoukoliv pochybnost, odůvodňující stěžovatelův závěr o porušení zásady in dubio pro reo.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu