ECLI:CZ:US:2010:1.US.2582.09.1
sp. zn. I. ÚS 2582/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) H. A., 2) E. N., obou zastoupených JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, a stěžovatelů 3) PhDr. J. M. a 4) J. H., obou zastoupených JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Na Šumavě 4, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95 - 850, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 10. 2007, čj. 12 Co 399/2006 - 997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému Moravskoslezským dřevařským závodům Šumperk, a. s., povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok I.). Zároveň zamítl návrh stěžovatelů na uzavření dohody o vydání dalších nemovitosti, označených ve výroku II. rozsudku. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že postupem a rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V jednání soudů vůči nim došlo k porušení práva na spravedlivé soudní řízení a přiměřenosti délky řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali průběh řízení, které započalo dne 23. 3. 1992, kdy podali proti žalovanému žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle stěžovatelů je naprostá většina staveb, jejichž existence údajně brání vydání pozemků pod nimi, svou podstatou dočasného charakteru, většina z nich nebyla zkolaudována a nedošlo ani k zahájení stavebního řízení pro většinu z nich. Jejich argumentaci soudy neakceptovaly a odkázaly na judikaturu, podle níž se v restitučních záležitostech nelze řídit stavebními předpisy, neboť se zde jedná o občanskoprávní vztahy. Podle názoru stěžovatelů se jedná o nesprávné právní hodnocení situace obecnými soudy, které rozhodly nejen v rozporu s účelem zákona č. 87/1991 Sb., tedy v rozporu se základními principy práva, ale i protiústavně.
Stěžovatelé dále uvedli, že jejich právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že spor trval nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud prvního stupně totiž odmítl jejich opakovaný návrh na vydání částečného rozsudku, kterým by byla vyřešena otázka vydání těch nemovitostí, které po stránce stavebně technické byly součástí původního majetku původního vlastníka a neprošly žádnou zásadní přestavbou. S tímto řešením byl srozuměn i žalovaný. Soud prvního stupně však trval na tom, že má být rozhodnuto o věci jako celku a nakonec vydal rozsudek, který je zcela shodný s návrhem, kterým navrhli vydání částečného rozsudku. Přepjatý formalismus zmíněného soudu tak vedl k poškození majetkových práv stěžovatelů a tím i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95 - 850, po závěru, že restituční nárok stěžovatelů byl uplatněn řádně a včas a stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k vydání nemovitostí, výrokem I. uložil žalovanému - Moravskoslezské dřevařské závody, a. s., Šumperk - uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí. Výrokem II. zamítl návrh stěžovatelů na uzavření dohody o vydání dalších pozemků. U nich vyšel ze zjištění, podepřeného znaleckým posudkem ČVUT fakulty stavební, podle kterého jsou na těchto dalších pozemcích umístěny stavby zřízené až po převzetí těchto pozemků státem. Další část pozemků jsou tzv. zbytkové plochy, které zbudou po oddělení parcel stavebních. I na těchto ostatních plochách jsou umístěny stavby. Na argumenty stěžovatelů reagoval v odůvodnění svého rozsudku tím, že podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je pojem stavby třeba vykládat tak, že se musí jednat o samostatnou věc, nikoliv součást věci jiné, a musí se jednat o nemovitost, tedy stavbu spojenou se zemí pevným základem. Tento výklad pojmu stavba je namístě proto, že restituční zákon řeší vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávními (viz rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 455/99, sp. zn. 28 Cdon 1863/99). Rozhodující je tedy skutečnost umístění stavby na pozemku, nikoliv to, zda došlo k porušení předpisů veřejného práva, zde stavebních předpisů. Výklad prezentovaný stěžovateli považoval za nepřípustně široký, neboť na případy nemožnosti vydání pozemků zastavěných restituční zákon pamatuje ustanoveními o finanční náhradě za nevydané věci.
K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, čj. 12 Co 399/2006 - 997, rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že okresní soud provedl obsáhlé, podrobné a vyčerpávající dokazování, v průběhu řízení provedl veškeré stranami navrhované a pro věc podstatné důkazy. Tyto správně vyhodnotil v souladu s ustanovením §132 OSŘ a přihlédl ke všemu, co z řízení vyplynulo. Odvolací soud akceptoval právní posouzení věci okresním soudem a ocenil, že jednotlivé argumenty přesvědčivě a příhodně podpořil odkazem na relevantní rozsudky Nejvyššího soudu, které vyjadřují konstantní judikaturu v dané problematice. S argumenty, které stěžovatelé zopakovali v odvolání, se okresní soud komplexně a přesvědčivě vypořádal.
Věc prošla i dovolacím řízením, v němž Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 15. 7. 2009, čj. 28 Cdo 4403/2008 - 1030, dovolání H. A. a E. N. odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že odvolací soud ve svém rozsudku neřešil žádnou otázku zásadního právního významu. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu totiž vyplynulo, že ve svých aplikačních a výkladových závěrech respektoval ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a citované závěry z judikatury obecných soudů. Dovolací soud ve věci zákonné předpoklady přípustnosti dovolání neshledal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě vedou polemiku s právními závěry soudu prvního a druhého stupně, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak své argumenty uplatnili již v řízení před těmito soudy. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, pokud shledá současně porušení základního práva či svobody.
Ve světle těchto principů se Ústavní soud zabýval ústavností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy se danou problematikou podrobně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Postupovaly v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích a při svém rozhodování se rovněž opřely o poměrně širokou a ustálenou judikaturu, která je v oblasti mimosoudních rehabilitací k dispozici. Tvrzení stěžovatelů o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nemůže obstát. Soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Jednalo se o poměrně komplikovaný spor, věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy a o rozsahu spisového materiálu vypovídají i čísla jednací napadených rozhodnutí. Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. V podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí a není účelem řízení o ústavní stížnosti znovu reagovat na argumenty se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
Pokud jde o stěžovateli tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, k tomu nelze než poznamenat, že napadat průtahy v řízení po jeho pravomocném skončení je již zcela bezpředmětné. Pokud chtěli sjednat nápravu, měli adekvátně postupovat v průběhu řízení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu