ECLI:CZ:US:2010:1.US.2663.10.1
sp. zn. I. ÚS 2663/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Böhmem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti exekučnímu příkazu JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem Michelská 1326/62, Praha, ze dne 10. 8. 2010, č. j. 081 EX 16967/10-9 M, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou k Ústavnímu soudu 3. 9. 2010 a doplněnou podáním právního zástupce stěžovatele ze dne 12. 11. 2010 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v záhlaví citovaným exekučním příkazem bylo zřízeno exekutorské právo na nemovitostech, které jsou v jeho výlučném vlastnictví (případně také ve vlastnictví třetí osoby), aniž by takovému rozhodnutí předcházelo rozhodnutí o nařízení exekuce. Takovým postupem bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho vlastnického práva bez předchozího rozhodnutí soudu za situace, kdy v exekučním řízení nevystupuje jako povinný. Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
V předmětné věci byl ústavní stížností napaden exekuční příkaz soudního exekutora, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl exekucí postižen majetek spadající do jeho výlučného vlastnictví, nikoli do vlastnictví jeho manželky, tedy povinné. K ochraně nároku proti neoprávněnému zahrnutí do exekuce však zákon poskytuje procesní prostředek, a vylučovací žalobu zakotvenou v §267 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Tento procesní prostředek k obraně svých práv, který měl k dispozici, však stěžovatel, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, nevyužil.
Stěžovatel tak namísto podání ústavní stížnosti mohl (a stále může, pokud nedošlo k procesním změnám ve věci) podat ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. k soudu, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí [§88 písm. ch) o. s. ř.], vylučovací žalobu, kterou by se domáhal vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom závažnosti věci, tedy skutečnosti, že napadeným úkonem exekutora bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, avšak je nucen konstatovat, že před tím, aniž by ve věci rozhodoval obecný soud, není Ústavní soud příslušný k provádění dokazování v tom smyslu, zda dotčené nemovitosti jsou ve vlastnictví stěžovatele, povinné, či třetích osob, jinak řečeno, právní úprava pravomoci soudu i předpokladů zahájení řízení o ústavní stížnosti mu nedovoluje ústavní stížnost věcně projednat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 tohoto zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj