ECLI:CZ:US:2010:1.US.2704.09.1
sp. zn. I. ÚS 2704/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudkyně Ivany Janů a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti D. M., právně zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem Bělehradská 6, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 10 C 152/98-122 ze dne 29. října 2004 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec č. j 36 Co 364/2008-195 ze dne 23. 6. 2009, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec jako účastníků řízení, a 1) J. B. a 2) A. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 19. října 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě určené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím některé formální podmínky, doručena ústavní stížnost proti citovaným rozhodnutím.
2. Ústavní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vad podání [aby ústavní stížnost splňovala zejména ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], k čemuž ve stanovené lhůtě došlo, a tím odpadla překážka neumožňující další procesní postup.
3. Stěžovatelka tvrdila, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože obecné soudy ji zprvu osvobodily od soudních poplatků a k její žádosti jí ustanovili zástupce z řad advokátů, jenž však v průběhu odvolacího řízení zemřel, avšak po této události soudy stěžovatelku znovu nepoučily, že má právo žádat soud o ustanovení zástupce; další řízení tak proběhlo bez poskytnutí právní pomoci advokátem. Mělo být porušeno i vlastnické právo stěžovatelky, chráněné čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť soudy nerozhodly o její žalobě tak, jak žádala.
II.
4. Ústavní soud vzhledem k předložené kopii rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, obsahu ústavní stížnosti a dalších podání stěžovatelky nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis. Z uvedených pramenů, jakož i úřední činnosti zdejšího soudu je patrné, že stěžovatelka zahájila řízení o žalobě o určení vlastnictví k několika nemovitostem, vedena přesvědčením, že je jejich majitelkou, a vedlejší účastníci tak k nim nemohli nabýt totožné právo. Nejprve neúspěšně, později úspěšně, žádala o osvobození od soudních poplatků. Z toho důvodu byla poučena o právu zažádat o ustanovení zástupce, což stěžovatelka učinila a soud jejímu návrhu vyhověl. Ustanovený advokát v průběhu odvolacího řízení zemřel, stěžovatelka nebyla zpravena o konání jednání a po rozhodnutí ve věci samé v odvolacím řízení se obrátila na Ústavní soud. Ten její stížnost odmítl s tím, že je předčasná, neboť k ochraně jejího práva existuje účinný prostředek - žaloba pro zmatečnost (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/06). Stěžovatelka tuto žalobu podala, byla v ní úspěšná a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec bylo zrušeno. V následném odvolacím řízení uplatňovala svá práva bez pomoci advokáta. Pro ni nepříznivý výsledek nalézacího soudu se jí nepodařilo zvrátit.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec se žalobou zabýval meritorně, přezkoumav všechna vznesená tvrzení, resp. skutečnosti a důkazy, které byly v souladu s principem koncentrace řízení podle ustanovení §119 o. s. ř. zavčas uplatněny, jakož i odvolací námitky.
III.
6. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
8. Ústavní soud má zato, že stěžovatelka byla právně účinně poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro další řízení (čehož i využila); je však nutné současně zdůraznit, že na samotné ustanovení zástupce z řad advokátů není právní nárok zejména tehdy, není-li to třeba k ochraně zájmů účastníka řízení. V konkrétním případě bylo vše podstatné zmíněno advokátem (v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání). Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by tak nový zástupce - advokát - nemohl na výsledku řízení ničeho změnit.
9. Z obsahu ústavní stížnosti stran ochrany vlastnického práva je zcela zjevné, že stěžovatelka namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatelka podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví. Na právních závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ničeho, co by bylo lze objektivně hodnotit jako vadné či nesprávné.
10. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "překračující hranice ústavnosti."
IV.
11. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů zastoupení nebylo možno vyhovět, neboť to zákon o Ústavním soudu v případě odmítnuté ústavní stížnosti neumožňuje (ustanovení §83 odst. 1 věta první).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu