ECLI:CZ:US:2010:1.US.2717.08.1
sp. zn. I. ÚS 2717/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o zaplacení peněžitých částek a jejich příslušenství, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2008 č. j. 32 Cdo 2004/2008-1117, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání i dovolání vedlejšího účastníka, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti vedlejšího účastníka EUTECH, akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1, IČ 47151421.
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 se ve výrocích pod body II a III ruší.
II. Ústavní stížnost se v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2008 č. j. 32 Cdo 2004/2008-1117 a proti výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009, odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a každý z nich je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení částku 6 255,20 Kč. Stěžovatel namítá, že předmětem řízení nebyla částka 3 862 197 Kč, ohledně níž bylo pravomocně rozhodnuto už v roce 2000; ve zbylém předmětu řízení byl pak stěžovatel úspěšný z 99,8 %, žalovaný (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti - dále též jen "vedlejší účastník") pouze z 0,2 %. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto samostatně za dobu, kdy předmětem řízení byla částka 8 758 078 Kč a samostatně za dobu od 27. 10. 2000, kdy předmětem řízení byla částka toliko 4 895 881 Kč. Dále stěžovatel vytýká, že se odvolací soud zabýval pouze otázkami výše sazby úroků z prodlení, a nikoliv též doby, za kterou mají být úroky přiznány, což bylo podstatou námitky stěžovatele. Konečně stěžovatel namítá nesprávné posouzení úroků z prodlení; tuto námitku v ústavní stížnosti podrobně skutkově rozvádí. Svou argumentaci stěžovatel dále rozvinul v několika doplněních ústavní stížnosti.
2. Vrchní soud v Olomouci odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na následné rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. O nákladech vrchní soud rozhodoval podle platné právní úpravy, konkrétně podle §142 odst. 2 o. s. ř.; v dané věci se přitom nejedná o případ, kdy by se problematika rozhodování o nákladech dotýkala základních práv. Ohledně dalších argumentů ústavní stížnosti měl vrchní soud za to, že stěžovatel není pouze srozuměn se závěry obecných soudů a snaží se docílit dalšího přezkumu jejich rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
3. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dovolání stěžovatele nemělo po právní stránce zásadní význam, a proto je Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud nijak neporušil ústavní práva stěžovatele, a proto by ústavní stížnost měla být zamítnuta.
4. Vedlejší účastník se plně ztotožnil se závěry soudu, a to jak pokud jde o náklady řízení, tak i ohledně příslušenství a splatnosti částek. Námitky týkající se prodlení a splátek dále ve vyjádření rozvádí a dovozuje, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů, a staví tím Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh.
II.
5. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a Ústavní soud proto s ohledem na fakt, že veškeré relevantní skutečnosti vyplývají z obsahu spisu, od ústního jednání upustil.
III.
6. Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
7. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2000 č. j. 10 Cm 160/99-189 uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 895 881 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl návrh na přiznání smluvní pokuty ve výši 3 435 883 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve výroku III řízení zčásti zastavil a ve výrocích IV až VI rozhodl o nákladech řízení.
8. Vrchní soud v Olomouci k odvolání vedlejšího účastníka usnesením ze dne 29. 5. 2003 č. j. 5 Cmo 120/2001-414 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body I o zaplacení částky 4 895 881 Kč s příslušenstvím, V a VI o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Výroky II, III a IV odvoláním napadeny nebyly.
9. Krajský soud v Ostravě (dále též jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. 5. 2005 č. j. 10 Cm 160/99-648 uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 423 552 Kč s příslušenstvím, výrokem II zastavil řízení ohledně částky 50 000 Kč a příslušenství z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, výrokem III zamítl žalobu co do částky 422 329 Kč a příslušenství; výrokem IV uložil soud stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku 365 870 Kč; výrokem V uložil oběma procesním stranám povinnost zaplatit České republice určité částky na nákladech řízení.
10. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2005 č. j. 5 Cmo 225/2005-715 potvrdil rozsudek krajského soudu v napadené části směřující proti výroku III ohledně částky 422 329 Kč s uvedeným příslušenstvím a ve zbývající napadené části směřující do výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu co do částky 4 423 552 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku žalobu zamítl; výroky III, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, výrokem IV o náhradě nákladů placených státem, výrokem V o nákladech odvolacího řízení).
11. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 32 Odo 362/2006-774 rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2005 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2005 kromě jeho výroku II o zastavení řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. března 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-900 ve znění usnesení ze dne 9. 5. 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-932 a usnesení ze dne 13. 6. 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-959 výrokem I uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 845 881 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 4 885 881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4 875 881 Kč od 10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23 3. 2000 do 5. 4. 2000, z částky 4 855 881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4 845 881 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení; výrokem II zamítl žalobu ohledně částky 10 000 Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881 Kč od 27. 8. 1996 do 19. 1. 1999, z částky 4 905 881 Kč za den 20. 1. 1999, z částky 4 885 881 Kč od 21. 1. 1999 do 13. 12. 1999, z částky 10 000 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení a dále ohledně dalšího 9% úroku z prodlení z částky 4 885 881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4 875 881 Kč od 10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23. 3. 2000 do 5. 4. 2000, z částky 4 855 881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4 845 881 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení; výrokem III uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku 54 542 Kč; výrokem IV vedlejšího účastníka zavázal k zaplacení částky 763 631 Kč na nákladech žalobci; ve výrocích V a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem.
13. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I a v části výroku II kromě zamítnutí žaloby o částku 10 000 Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881 Kč od 27. 8. 1996 do 31. 10. 1996. Dále ve výroku II změnil odvolací soud výroky III až VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 6 255,20 Kč. Ve výroku pod bodem III odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že o nákladech řízení rozhodl nesprávně, neboť přestože bylo řízení o zaplacení smluvní pokuty spojeno s řízením o zaplacení jistiny, rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu účastníků v každém řízení zvlášť. Úspěch účastníků je však dle odvolacího soudu zapotřebí posoudit ve vztahu k řízení jako celku. Úspěch vedlejšího účastníka tak ke dni vyhlášení rozsudku odvolacím soudem představoval 55 % a úspěch stěžovatele 45 %. Vzhledem k tomu, že rozdíl úspěchu a neúspěchu nepředstavoval více než 10 %, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně právo.
14. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2008 č. j. 32 Odo 2004/2008-1117 odmítl dovolání stěžovatele i vedlejšího účastníka a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
IV.
15. Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je řádně odůvodněno a nelze mu v tomto směru nic vytknout. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl.
16. Stěžovateli nelze přisvědčit, ani pokud jde o argumenty, jež snáší proti rozsudku vrchního soudu (s jedinou výjimkou uvedenou dále). Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V rozporu s tímto vymezením funkce Ústavního soudu však ústavní stížnost představuje pouze polemiku s právními názory obecných soudů, s nimiž stěžovatel není ztotožněn. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti; právo na spravedlivý proces má totiž ryze procesní obsah a nelze je pojímat jako právo na úspěch v řízení a dovozovat, že bylo porušeno, rozhodl-li soud zcela nebo zčásti jinak, než si stěžovatel představoval. Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost i v části, v níž směřovala proti výroku I usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
17. Stěžovatelova ústavní stížnost je důvodná pouze v části, jež se týká nákladů řízení.
18. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vytkl soudu prvního stupně, že rozhodoval nesprávně o náhradě nákladů řízení; tuto nesprávnost spatřoval v tom, že soud prvního stupně navzdory spojení sporu o zaplacení smluvní pokuty a o zaplacení jistiny do jednoho řízení rozhodoval o náhradě nákladů podle úspěchu účastníků v každém řízení zvlášť. Úspěch účastníků je naopak dle odvolacího soudu třeba posoudit ve vztahu k řízení jako celku, a je nutno vzít v úvahu i stěžovatelem požadované příslušenství.
19. Ústavní soud nesdílí předestřený názor odvolacího soudu, jenž navíc nemá oporu ani v ustálené soudní praxi. Právo na náhradu nákladů sporného řízení je upraveno především v §142 o. s. ř., z něhož vyplývá, že základním kritériem, jímž se řídí, je úspěch ve věci. Věcí se rozumí předmět řízení (viz R 116/1967), jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony. V souzené věci byl předmět řízení tvořen jednak nárokem na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 435 883 Kč a jednak jistinou ve výši 4 855 881 Kč, v obou případech s příslušenstvím. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení však nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, jak to učinil odvolací soud, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně (srov. Škárová, M. in Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, s. 315; Putna, M. in Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 979-980). Je proto nutno zvážit míru úspěchu účastníků ohledně smluvní pokuty s příslušenstvím a ohledně jistiny s příslušenstvím odděleně, a zvláště rovněž stanovit, zda a kdo má v každé z těchto věcí právo na náhradu nákladů řízení.
20. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při posuzování úspěchu ve věci vzal v úvahu nejen výši smluvní pokuty a jistiny, ale též výši úroků z prodlení, jichž se stěžovatel domáhal a jež mu byly nebo naopak nebyly přiznány. Ústavní soud s tímto postupem souhlasí, byť je mu známo, že se v odborné literatuře vyskytl rovněž názor odlišný (Chalupa, L. Náklady řízení a příslušenství pohledávky nebo práva. Právní rádce č. 9/2005, s. 22). Předmět sporného řízení ovládaného zásadou projednací (tj. předmět sporu) je vymezen dvěma prvky: předmětem představovaným požadovanými účinky soudního rozhodnutí vyjádřenými v žalobním petitu a základem, jímž jsou skutečnosti, které žalobce přednesl k odůvodnění žalobního petitu (v podrobnostech zejm. Macur, J. Předmět sporu v civilním řízení soudním. Brno: MU, 2002). Stěžovatel učinil předmětem sporu nejen smluvní pokutu a jistinu, nýbrž i jejich příslušenství v podobě úroků z prodlení. Bylo tedy povinností soudu rozhodnout rovněž o tomto příslušenství; jinak řečeno, pokud by soud rozhodl toliko o smluvní pokutě a jistině a otázku jejich příslušenství by pominul, nepochybně by tím nevyčerpal celý předmět řízení. Právě učiněný závěr platí nejen v případech, kdy se žalobce domáhá pouze úroků z prodlení bez jistiny (úroky z prodlení jsou tedy samostatným předmětem řízení), ale též v situacích, v nichž žalobce navrhuje přisouzení úroků z prodlení spolu s žalovanou pohledávkou. Proto odvíjí-li se posouzení náhrady nákladů řízení podle §142 o. s. ř. od úspěchu ve věci a rozumí-li se věcí předmět řízení (sporu), potom je jedině důsledné, vezme-li se v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tj. též stran příslušenství pohledávky.
21. Proti tomu nelze argumentovat ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení, ani ustanovením §14 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ukládajícím soudu nepřihlížet při určení sazby odměny za zastupování k příslušenství pohledávky nebo práva. V obou případech se jedná o specifickou úpravu týkající se pouze výše soudního poplatku a paušálně stanovené výše odměny za zastupování, již nelze povyšovat na úroveň pravidla modifikujícího posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci (u citované vyhlášky je to obtížně představitelné už jenom z důvodu její nižší právní síly). Správnost tohoto závěru dokládá i §8 odst. 1 advokátního tarifu [vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], jenž naopak při určení tarifní hodnoty vychází nejen z ceny věci nebo práva, ale též jejich příslušenství. I z toho je zřejmé, že z těchto zvláštních úprav regulujících odlišné otázky vycházet nelze. Stanovení výše soudního poplatku nebo výše odměny advokáta není totéž, co určení míry úspěchu ve věci.
22. Neobstojí ani argument neurčitosti či neurčitelnosti výše úroků z prodlení tam, kde jsou požadovány od určitého data až do zaplacení; při absenci jiného výslovného pravidla soud vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.). Nevýhodou tohoto řešení je skutečnost, že míra úspěchu ve věci tak bude záviset nepřímo mj. na délce soudního řízení. Z obdobných důvodů, jako byly uvedeny shora, však nelze vycházet např. z pětinásobku roční výše úroků z prodlení tam, kde byly úroky požadovány na dobu neurčitou (viz §6 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, §3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §8 odst. 2 advokátního tarifu); při úpravě zákonného úroku z prodlení (před účinností nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.), jehož výše je proměnlivá každý kalendářní půlrok, a tudíž předem nepředvídatelná, by taktový postup ostatně nebyl ani možný.
23. Pokud tedy odvolací soud při stanovení míry úspěchu ve věci zohlednil rovněž příslušenství pohledávky (výši úroků z prodlení), počínal si správně. Měl však posoudit úspěch či neúspěch ohledně každého z nároků (smluvní pokuta a její příslušenství na straně jedné a jistina a její příslušenství na straně druhé) zvlášť a podle toho také zvláště posoudit, zda a případně v jakém rozsahu má některý z účastníků právo na náhradu nákladů řízení; k tomu viz shora.
24. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále v části, v níž se vyjadřuje k otázce náhrady nákladů při zastavení řízení, nepřezkoumatelné. Odvolací soud ke každé částce, ohledně níž bylo řízení zastaveno, vždy pouze obecně konstatuje, že přihlédl k zastavení řízení a důvodům, které soud k tomuto postupu vedly. Tyto důvody nijak nespecifikuje; patrně je však klade k tíži žalobce, neboť posléze v odůvodnění svého rozhodnutí částky, stran nichž bylo řízení zastaveno, počítá mezi tu část předmětu řízení, ohledně níž byl úspěšný žalovaný (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti). Z odůvodnění tak nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody odvolací soud k jeho závěru vedly, což je v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura Ústavního soudu [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. To platí tím spíše, že na jiném místě svého rozhodnutí sám odvolací soud konstatuje, že ke zpětvzetí žaloby (a následnému zastavení řízení) ohledně částky 50 000 Kč došlo pro zaplacení této částky žalovaným po podání žaloby, v důsledku čehož by se nabízela aplikace druhé věty §146 odst. 2 o. s. ř., zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro změnu chování žalovaného. Posouzení této otázky je však především věcí civilních soudů, a nikoliv Ústavního soudu; bude proto na odvolacím soudu, aby se v dalším řízení řádně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení též z pohledu citovaného ustanovení a zohlednil chování vedlejšího účastníka-žalovaného v původním řízení.
25. Ústavní soud na základě podaných úvah dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, která se týká nákladů řízení, porušilo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a shora uvedené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].