ECLI:CZ:US:2010:1.US.2854.10.1
sp. zn. I. ÚS 2854/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Digitální televize v. o. s., se sídlem Praha 1, Hybernská 1009, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Divadelní 24, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 5. 8. 2010, čj. 1 KZN 2066/2009 - 86, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Plzni, ze dne 26. 4. 2010, čj. KRPP-5984/TČ-2009-030080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 10. 2010 společnost Digitální televize v. o. s. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále též "státní zástupkyně") a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jednalo se o usnesení, kterým státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo odloženo trestní oznámení na P. L. a M. Š. (§159a odst. 1 trestního řádu). Současně stěžovatelka navrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem [§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání shora označených osob a věc byla odložena.
V této souvislosti je nutno poukázat na judikaturu Ústavního soudu, v níž vyložil, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a neexistuje subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na ústavní (ani na "podústavní") úrovni na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Proto ani poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Pouze stát svými orgány má právo rozhodovat podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl skutek spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 84/99, IV. ÚS 358/04, II. ÚS 3094/07 či II. ÚS 1303/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
K porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se policejní orgán podnětem stěžovatelky zabýval a svůj postup ve svém rozhodnutí zdůvodnil. Stejně postupovalo i příslušné státní zastupitelství, které věc přezkoumávalo na základě stížnosti stěžovatelky a s uplatněnými námitkami se vypořádalo. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nelze akceptovat ani tvrzení, že napadenými rozhodnutí došlo k odepření práva stěžovatelky na soudní a jinou ochranu ve vztahu k jejímu majetku a ve vztahu k právu na provozování hospodářské činnosti. Z kontextu celé věci vyplývá, že se jedná spíše o kauzu obchodně právní. Stěžovatelce v tomto směru zůstávají i nadále zachovány existující a účinné prostředky k ochraně zmíněných práv v oblasti občanskoprávního řízení, jak již konstatoval i policejní orgán. Je pouze na stěžovatelce, zda jich využije a jak.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodování Ústavního soudu o návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu