ECLI:CZ:US:2010:1.US.2935.09.1
sp. zn. I. ÚS 2935/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem v Ostravě - Moravská Ostrava, Jaklovecká 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 293/2009-168 ze dne 23. června 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 293/2009-168 ze dne 23. června 2009, jímž bylo v napadené části potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 90 E 1207/2004-124 ze dne 8. září 2008. Usnesením soudu prvního stupně byl stěžovatel zproštěn funkce správce podniku a oprávněnému a přihlášeným věřitelům byla uložena povinnost nahradit mu společně a nerozdílně odměnu ve výši 12.000,- Kč a hotové výdaje ve výši 2.865,- Kč. Odvoláním byla napadena pouze část rozhodnutí týkající se odměny a náhrady hotových výdajů. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel byl jmenován soudem v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku správcem tohoto podniku. Asi po dvouleté době byl na majetek úpadce, jehož podnik stěžovatel spravoval, prohlášen konkurz a po zjištění předluženosti bylo vykonávací řízení prodejem podniku zastaveno. Stěžovatel po právní moci rozhodnutí vyúčtoval odměnu a hotové výdaje; soudem prvního stupně mu byly přiznány prakticky celé hotové výdaje, avšak pouhá desetina účtované odměny. Stěžovatel v rámci obšírně koncipovaného odvolání poukázal na rozsáhlou činnost, kterou v souvislosti se správou podniku vykonával, a na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu. Odvolací soud však v napadeném výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel tvrdí, že mu měl soud prvního stupně přiznat odměnu obdobnou odměně správce konkurzní podstaty; neměl tedy volbu mezi postupem podle ustanovení §7 nebo §8a vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen "vyhláška č. 476/1991 Sb.").
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak vytýká, že nerespektuje závazná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kvality odůvodnění rozsudku, jeho předvídatelnosti i zachování rovnosti členů stejné skupiny (v tomto případě správců podniku). Uvedl, že obecné soudy v případě odměn správců konkurzní podstaty rozhodují relativně konstantně, zatímco u odměn správců podniku, který se nepodařilo prodat, rozhodují nejednotně, často na základě vlastní, ničím nepodložené úvahy. Toto hodnocení lze aplikovat i na projednávanou věc; Krajský soud v Ostravě totiž své rozhodnutí nedokázal nijak odůvodnit a soud prvního stupně považoval odměnu 12.000,- Kč za přiměřenou, aniž by byl reagoval na odůvodnění vyúčtování odměny. Nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů spatřuje pak v tom, že obecné soudy v případě odměn správců podniku rozhodují - jak již uvedl - zcela nahodile, ač již Ústavní soud opakovaně rozhodl, že odměna správce podniku má být odvozována od odměny správce konkurzní podstaty.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
II.
Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí nepředstavuje žádnou libovůli, neboť odůvodnění rozhodnutí o výši odměny správce podniku obsahuje jak určení základního režimu rozhodování o odměně, tak i zcela dostatečné určení kritéria, jež krajský soud v uvedeném rámci použil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 90 E 1207/2004 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl usnesením uvedeného soudu č. j. 90 E 1207/2004-4 ze dne 15. 11. 2004 ustanoven správcem podniku při výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného (ART Ostrava, s. r. o. "v likvidaci") k vymožení pohledávky oprávněné (Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava) ve výši 429.138,30 Kč. Dále zjistil, že v průběhu výkonu rozhodnutí byla na majetek povinného prohlášen usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 K 38/2006-41 ze dne 30. 10. 2006 konkurz a konkurzním správcem byl ustanoven Ing. Petr Daněk. Dále bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 90 E 1207/2004-98 ze dne 4. 10. 2007 byl výkon rozhodnutí prodejem podniku zastaven, protože ze zprávy o ceně podniku a zprávy správce konkurzní podstaty soud zjistil, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s peněžními prostředky nepřesahuje výši splatných peněžních závazků.
Dále ze spisu vyplynulo, že stěžovatel podal soudu (doručeno dne 27. 3. 2007) ve spojení s dalšími podáními ze dne 3. 4. 2007 konečnou zprávu o výkonu funkce správce podniku, doplněnou ještě podrobným podáním ze dne 5. 2. 2008, v nichž jsou popsány činnosti správce a vyúčtována odměna ve výši 105.300,- Kč a hotové výdaje ve výši 3.200,- Kč. Ke konečné zprávě podali výhrady všichni účastníci řízení, přičemž tyto výhrady směřovaly zejména k výši odměny. Soud prvního stupně schválil konečnou zprávu o činnosti správce podniku a usnesením č. j. 90 E 1207/2004-124 ze dne 8. 9. 2008 zprostil stěžovatele funkce správce podniku. Stejným usnesením pak rozhodl i o odměně správce podniku ve výši 12.000,- Kč a o náhradě hotových výdajů ve výši 2.865,- Kč. V odůvodnění ke stanovení výše odměny uvedl, že postupoval podle ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení jejich hotových výdajů, ve znění do 14. 10. 2009 (dále jen "vyhláška č. 485/2000 Sb."). Uvedl, že nemohl postupovat podle ustanovení §2 citované vyhlášky, protože cena podniku nebyla vzhledem k zastavení výkonu rozhodnutí určena, a proto mu nezbylo než postupovat podle ustanovení §136 o. s. ř. a určit odměnu podle své úvahy za použití analogie s činností správce konkurzní podstaty a použít ustanovení §8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. V dalších částech odůvodnění svého usnesení velmi podrobně rozebral činnost stěžovatele jako správce podniku a předestřel úvahy, kterými se při určení výše jeho odměny a při určení výše náhrady hotových výdajů řídil.
K odvolání stěžovatele proti výroku o výši odměny a výši náhrady hotových výdajů Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č. j. 9 Co 293/2009-168 ze dne 23. 6. 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval příslušné právní předpisy ve všech souvislostech a dovolal se i nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/04. Zdůraznil, že rozhodujícím faktorem určení výše odměny správce podniku je rozsah jeho činnosti v průběhu výkonu rozhodnutí; konstatoval, že tento rozsah byl stanoven s ohledem na minimální a nikterak obsáhlou činnost správce a vyjádřen uvedenou peněžní částkou. Ztotožnil se plně se závěry soudu prvního stupně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva vlastnit majetek, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů jednak o použití příslušných právních předpisů, jednak o posouzení jeho činnosti ve funkci správce podniku.
Ústavní soud - k námitce stěžovatele, že obecné soudy postupovaly podle nesprávného ustanovení vyhlášky č. 476/1991 Sb. - poukazuje na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, v němž je podrobně uvedeno, proč tento soud postupoval podle ustanovení §8a citované vyhlášky. Odvolací soud jeho postup, resp. aplikaci této právní úpravy posoudil jako správný. Ústavní soud přezkoumal úvahy obecných soudů a dospěl k závěru, že postupovaly ústavně konformní cestou a aplikovaly podústavní právo, jehož použití per analogiam legis podrobně odůvodnily. Nelze jim proto porušení práva na spravedlivý proces s úspěchem vytýkat.
Ústavní soud dále dovozuje, že není odůvodněná ani námitka týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. To je sice stručné, nicméně jsou v něm obsaženy všechny potřebné údaje, z nichž lze vyvodit, že se soud zabýval odvoláním stěžovatele (odvolacími námitkami) dostatečně a neztotožnil se s ním.
Ústavní soud usuzuje, že obecným soudům nelze vytýkat ani libovůli a nepředvídatelnost rozhodování. V předmětné věci jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vnitřně konzistentní, odůvodněná a opřená o ústavně konformní výklad a aplikaci jednoduchého práva. K námitce stěžovatele, že rozhodování obecných soudů o odměnách správců podniku jsou nepředvídatelná - ve srovnání s rozhodováním o odměnách konkurzních správců - poukazuje Ústavní soud zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/04 ze dne 25. října 2005, v němž vyslovil, že: "Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce." Tohoto nálezu se právem dovolaly i obecné soudy.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ani základního práva vlastnit majetek zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu