ECLI:CZ:US:2010:1.US.3030.09.1
sp. zn. I. ÚS 3030/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 3030/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. F. a 2. M. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2008 č. j. 31 To 51/2008-1314, jímž byla jako opožděná zamítnuta včas podaná stížnost stěžovatelů proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelů (poškozených v trestním řízení) na zajištění majetku obviněného J. T.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2008 č. j. 31 To 51/2008-1314 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností F. F. a M. F. (dále jen "stěžovatelé") navrhli zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Okresního soudu v Liberci (dále též "soud prvního stupně") ze dne 3. 4. 2007 č. j. 6 T 40/2004-1243 byl zamítnut návrh stěžovatelů (poškozených v trestním řízení) na zajištění individuálně určeného nemovitého majetku obviněného J. T. Tento návrh podali pro účely zajištění svého nároku na náhradu škody, která jim byla trestným činem způsobena. Jejich stížnost proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně odvolací soud zamítl jako opožděně podanou. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve uvedl, že stížnost mu byla soudem prvního stupně předložena až dne 23. 1. 2008. Následně konstatoval, že zmocněnec poškozených byl řádně poučen o možnosti podat stížnost do tří dnů od oznámení napadeného usnesení, ke kterému došlo dne 6. 4. 2007. Lhůta k podání stížnost uplynula dne 9. 4. 2007. Vzhledem ke skutečnosti, že stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 10. 4. 2007 (viz podací razítko pošty na obálce), dospěl odvolací soud k závěru, že byla podána opožděně, proto zmíněný opravný prostředek věcně neprojednal. Stížnost zamítl jako opožděně podanou [§148 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zmocněnci poškozených (stěžovatelů) doručeno až dne 11. 11. 2009.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na pochybení, kterého se odvolací soud dopustil při počítání konce lhůty k podání stížnosti proti výše označenému usnesení soudu prvního stupně. Stížností napadené usnesení bylo zmocněnci poškozených (stěžovatelů) doručeno v pátek dne 6. 4. 2007. Lhůta tří dnů uplynula v pondělí dne 9. 4. 2007, avšak jednalo se o Velikonoční pondělí (den pracovního volna). Proto byla stížnost podána na poště v nejbližší pracovní den, tj. v úterý dne 10. 4. 2007. Odvolací soud zamítl jejich stížnost jako opožděně podanou, aniž ověřil, že pondělí dne 9. 4. 2007 bylo dnem pracovního volna. Pro úplnost stěžovatelé uvedli, že ústavní stížností napadené usnesení bylo jejich zmocněnci doručeno až dne 11. 11. 2009.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci. Ten odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že spisový materiál nemá k dispozici, neboť trestní věc obžalovaného J. T. je znovu projednávána u Okresního soudu v Liberci. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že hlavní líčení v trestní věci obviněného J. T. bylo Okresním soudem v Liberci nařízeno na den 8. 2. 2010.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či zákonnost jiného postupu obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu věty prvé se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Do lhůty stanovené podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty, např. okamžik doručení usnesení (§60 odst. 1 trestního řádu). Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 trestního řádu). Za dny pracovního klidu a pracovního volna se ve smyslu zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů, rozumějí i ostatní svátky, kterými jsou mj. také Velikonoční pondělí.
Z příslušných listinných podkladů vyplývá, že usnesení soudu prvního stupně bylo doručeno zmocněnci stěžovatelů v pátek dne 6. 4. 2007. Zákonná lhůta pro podání opravného prostředku (stížnosti) začala běžet dne 7. 4. 2007. Poslední den lhůty k podání stížnosti proti tomuto usnesení připadl na pondělí dne 9. 4. 2007. V uvedeném roce bylo označené pondělí dnem pracovního klidu, neboť se jednalo o Velikonoční pondělí. Z tohoto důvodu byl posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den, a to úterý dne 10. 4. 2007. V tento den byla stížnost také podána k poštovní přepravě.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování včasnosti podání stížnosti dospěl k nesprávnému závěru, že stížnost byla podána opožděně, přestože byla podána v zákonné lhůtě tří dnů od data následujícího po dni doručení. Toto zjištění odvolacího soudu bylo jediným důvodem k zamítnutí stížnosti.
Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, "právo na soud", jehož aspektem je právo na přístup k soudu a účinnou soudní ochranu, není absolutní, a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku (viz mimo jiné García Manibardo proti Španělsku, č. 38695/97, a Zvolský a Zvolská proti České republice, vše dostupné v databázi HUDOC http://www.echr.coe.int/). Jedná se především o právní úpravu formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržet při podání opravného prostředku, jejichž účelem je zajistit řádný chod soudnictví a zejména zachování právní jistoty. To platí zvláště v případě soudního výkladu pravidel procesní povahy. Pokud tedy právo podat opravný prostředek z pochopitelných důvodů podléhá zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel postupovat tak, aby při této jejich činnosti nedocházelo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva, ačkoli i pro práci soudů platí, že jejich činnost není prosta omylů.
V tomto případě odvolací soud nesprávným uplatněním procesní podmínky (omylem při počítání konce lhůty) zabránil meritornímu přezkumu věci stěžovatelů v rozporu s jejich právem na přístup k soudu a na účinnou soudní ochranu [obdobně viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 6. 2005 ve věci Zedník proti České republice, dostupné na http://portal.justice.cz, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) nebo nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), dostupné též na http://nalus.usoud.cz ].
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kdy dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.