ECLI:CZ:US:2010:1.US.305.10.1
sp. zn. I. ÚS 305/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. B., zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Olomouci, Pavelčákova 6/11, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, čj. 18 Cad 192/2007 - 81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 8. 2007, číslo 475 923 150/428, o starobním důchodu. Podle stěžovatelky uvedeným rozsudkem došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 30 odst. 1, čl. 36 a v čl. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala i kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Směřuje totiž proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem v předmětné věci je kasační stížnost podaná stěžovatelkou k Nejvyššímu správnímu soudu, respektive rozhodnutí o ní. Pokud tedy stěžovatelka podala kasační stížnost souběžně s ústavní stížností, probíhá dosud neskončené soudní řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto důvod, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Není ani důvod, aby se svým rozhodnutím vyčkával až do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i proti předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování soudů ve správním soudnictví. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a kasační stížnosti, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný a soudce zpravodaj ho usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu