infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.04.2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:1.US.3088.09.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:1.US.3088.09.2
sp. zn. I. ÚS 3088/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.1.2007 č. j. 2 To 120/2006-3584, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.7.2006 sp. zn. 2 T 2/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Toho se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající fyzická osoba, nejméně ve 115 případech zakoupil v H. od firmy H. B. V., se sídlem v H., a následně dovezl do Č. r. řezané květiny a předkládal Celnímu úřadu v Brně k celnímu řízení jako podklad pro určení jejich celní hodnoty (což je základ pro vyměření cla) následující faktury firmy H. B. V. se sídlem v H., označené pouze datem a vystavené na podstatně nižší cenu za zakoupené zboží, než odpovídalo ceně skutečně firmě H. B. V. se sídlem v H., obžalovaným za dovezené zboží zaplacené, a ani následně, po zaplacení skutečné ceny, nenechal clo doměřit, přičemž k celnímu řízení předložil dále v rozsudku pod body 1) až 115) blíže specifikované jednotné celní deklarace a faktury označené jen datem, to vše v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 8,370.109,- Kč a clo o částku 3.037.661,- Kč a českému státu tak způsobil škodu ve výši celkem 11.407.770,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. II. 1) Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že "Stěžejním a jediným důkazem, který soudy I. i II. stupně hodnotily jako důkaz mé viny k mé tíži je tzv. historický přehled plateb z inkriminované doby, který vyhotovil můj obchodní partner HAMIFLEURS B.V. (čl. 199). Tento listinný důkaz byl hodnocen jako důkaz potvrzující přesvědčení celních orgánů, že jsem ve skutečnosti platil holandskému obchodnímu partnerovi vyšší částku, než ze které jsem posléze nechal vyměřit clo. Protože tento důkaz nebyl žádným jiným důkazem verifikován, zůstal osamocen. Odmítnutím dokazování směrem k verifikaci obsahu tohoto důkazu mi obecné soudy odepřely možnost proti němu brojit a zpochybnit jej. Odvolací soud, jak uvádí ve svém rozhodnutí, nemá pochybnost o věrohodnosti tohoto důkazu. Přitom si žádný z orgánů činných v trestním řízení, včetně obou soudů nepovšimly, že onen historický přehled faktur byl vydán na obchodní firmu PROTEA Group s.r.o. Český Těšín, která, jak vyplývá z obchodního rejstříku, byla založena až v roce 1999, tedy zcela mimo žalované období, kdy jsem se měl dopustit trestné činnosti. Tento omyl samozřejmě celý důkaz devalvuje. Přehled byl totiž vydán na zcela jiný subjekt a je tudíž nepoužitelný." 2) Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že tuto námitku stěžovatel (kupř.) v odvolacím řízení neuplatnil; vznesl ji až v doplnění dovolání, jež bylo odmítnuto jako podané z jiného než zákonného důvodu, a usnesení dovolacího soudu stěžovatel ani ústavní stížností nenapadl. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. 3) Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. 4) Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že je stěží rozumně uvěřitelné, že by byl stěžovatel zaregistroval až v souvislosti s podáním ústavní stížnosti, že předmětný historický přehled faktur, který byl prováděn jako důkaz, byl ve skutečnosti vydán na obchodní firmu jinou než na stěžovatele. K tomu Ústavní soud též podotýká, že stěžovatel (cestou svého zástupce) uvádí v ústavní stížnosti, že předmětný historický přehled faktur byl vydán na obchodní firmu PROTEA Group, s. r. o., Český Těšín. Přitom v obchodním rejstříku je jako jednatel společnosti PROTEA Group, s. r. o., "v likvidaci" zapsán jako jednatel (a též jako společník) právě Z. H., a tato společnost má totožné sídlo (Polní 1798/41, 737 01 Český Těšín) jako "Z. H. - PROTEA II". Přitom z doplnění dovolání (str. 3693 spisu) lze dovodit, že rozdíl oproti firmě uvedené v předmětném historickém přehledu faktur byl v podstatě jen v názvu firmy, a sídlo bylo stejné ("PROTEA Group, s. r. o., LL INCASO, Polní 1798/41, 737 01 Český Těšín 1" oproti v napadených rozhodnutích uvedenému "Z. H. - PROTEA II"). III. 1) Stěžovatel dále vytýká soudu prvního a druhého stupně, že nesprávně pojaly do odůvodnění svého rozsudku i obsah jeho závěrečné řeči v hlavním líčení před soudem prvního stupně. 2) Primárně je nutno v této souvislosti zdůraznit - bráno obecným pohledem - že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. Nahlíženo tímto pohledem na citovanou námitku stěžovatele, nelze než dospět k závěru, že pokud soudy pojmou do odůvodnění svých rozhodnutí i obsah závěrečné řeči obviněného, nemůže to zásadně mít za následek porušení jeho základních práv. Ostatně, stěžovatel ani argumentačně nedemonstruje opak. Stěžovatel ani netvrdí, že by údajné pochybení obecných soudů (v namítaném smyslu) bylo vůbec způsobilé mít dopad na výsledek řízení, a ani Ústavní soud takové důsledky ve věci samé neshledal. 3) Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že pokud by závěrečná řeč obviněného vůbec neměla být "relevantním vyjádřením" (jak tvrdí stěžovatel), pak by její zakotvení do procesních předpisů ztrácelo rozumný smysl. Ani v rovině podústavního práva nenachází Ústavní soud ustanovení, které by zakazovalo vtělovat obsah závěrečné řeči obviněného do písemného vyhotovení rozsudku. Naopak, obecně platí, že obviněný by pak mohl namítat, že se soud s jeho argumentací uvedenou v závěrečné řeči nevypořádal. Jinými slovy, pokud obecný soud v rozsudku reaguje na obsah závěrečné řeči, a tak usiluje vypořádat se i s argumentací obviněného před soudem (učiněnou touto formou), pak intenzivněji naplňuje požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, v dobré víře, že stěžovateli realizuje ve větší míře právo na spravedlivý proces. Vytýkat obecnému soudu takový postup se tedy jeví jako nerozumné a nespravedlivé. IV. 1)Stěžovatel dále namítá, že se odvolací soud dopustil pochybení, "pokud rozhodl podle §256 tr. řádu odvolání zamítnout", přestože, jak sám uvádí, zjistil ve skutkové větě výroku o vině "nepřesnosti především v číselných údajích". Soud je označil za písařské chyby, ačkoli tyto nebyly zákonným způsobem (§131 tr. řádu) opraveny. Odvolací soud měl prý tedy správně rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušit, minimálně z důvodu uvedeného v §258 odst. l písm. b) tr. řádu, a znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodnout. 2)Ústavní soud k tomu předně opakuje, že ne každé event. pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. Stěžovatel se však omezuje pouze na formální deklaraci tvrzeného pochybení na úrovni podústavního práva, aniž by jakkoli na podporu názoru o současném porušení svých základních práv či svobod argumentoval. Odvolací soud poukázal na to, že předmětné písařské chyby jsou bez vlivu na celkovou správnost popisu skutkového děje a jeho rozhodných částí. Stěžovatel argumentačně netvrdil opak a ani sám Ústavní soud nevidí důvod, proč by tento názor odvolacího soudu neměl aprobovat. Ostatně, je třeba vidět, že ústavodárce reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "běžných" práv a svobod; těm významnějším právům, tj. ústavně zaručeným, přísluší z jejich rozdílné povahy vyšší ochrana. Stěží lze usuzovat, že pokud odvolací soud - kvůli předmětným písařským chybám, které jsou bez vlivu na celkovou správnost popisu skutkového děje a jeho rozhodných částí - rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu nezrušil a znovu nerozhodl sám, že základní práva či svobody stěžovatele porušil. V. 1)Stěžovatel konečně namítá, že mu žádný orgán činný v trestním řízení neprokázal, že by kdy nějakou skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti či vyměření cla zatajoval nebo zatajil. 2) Ani tato námitka neobstojí. Ve skutečnosti totiž obecné soudy dospěly k závěru opačnému. Dovodily, že bylo prokázáno, že stěžovatel úmyslně nechal předkládat celním orgánům faktury znějící na nižší částky, než jaké ve skutečnosti holandskému partnerovi platil, aby tak docílil vyměření nižšího cla a - v návaznosti na to - aby docílil i nižší daňové povinnosti v případě daně z přidané hodnoty (srov. např. str. 32 napadeného usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud k tomu uvádí, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal. Pro stručnost lze odkázat na řádné, náležité, logické a celkově přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí. Ani v právním posouzení pak neshledal Ústavní soud takové pochybení, které by danou věc posouvalo do roviny ústavnosti. VI. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Z povahy věci je tedy zřejmé, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2010 Vojen Güttler v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:1.US.3088.09.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3088/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 7. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 1. 12. 2009
Datum zpřístupnění 27. 4. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §216
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík odůvodnění
hlavní líčení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3088-09_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65752
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02