ECLI:CZ:US:2010:1.US.3200.09.1
sp. zn. I. ÚS 3200/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VVM - IPSO, s. r. o., Opavská 569, 742 45 Fulnek, IČO: 25394479, zastoupené Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. 30 Co 267/2009-89, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2009, č. j. 14 C 179/2005-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, č. j. 14 C 179/2005-72, v právní věci žalobkyně VVM-IPSO, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") proti žalované Česká republika, Ministerstvo spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") o zaplacení 939.002,60 Kč s přísl. (Poznámka: stěžovatelka později vzala žalobu částečně zpět a v řízení pokračovala s návrhem na zaplacení částky 669.002,60 Kč), rozhodl tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce 669.002,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku se zamítá (výroková část I.) a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelce byla směnečným platebním rozkazem (dále jen "SPR") Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2001, č. j. 3 Sm - 5/2001-10, uložena povinnost zaplatit Ing. J. B. částku 2.430.000,- Kč se 6% úrokem z prodlení od 13. 1. 2001 do zaplacení. Proti tomuto SPR byly stěžovatelkou podány námitky co do příslušenství pohledávky ve výši 6% úroku z částky 2.430.000,- Kč od 13. 1. 2001 do zaplacení, neboť úroky nebyly sjednány. Jistina nebyla těmito námitkami sporována. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23, rozhodl tak, že SPR co do napadeného úroku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ohledně částky 2.430.000,- Kč nabyl SPR právní moci dne 17. 3. 2001, a to bez ohledu na další vývoj souzené věci, tj. na podané odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23, a na následného podání dovolání. Nejvyšší soud pak v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 8. 2004, č. j. 29 Odo 1042/03-131 (kterým zrušil nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, č.j. 4 Cmo 433/2001-109, ale také citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě) konstatoval, že SPR marným uplynutím lhůty k podání námitek v rozsahu částky 2.430.000,- Kč nabyl právní moci. (Poznámka: Ústavní soud usnesením ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 724/04, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky proti všem třem citovaným rozsudkům obecných soudů.) Obvodní soud pro Prahu 2 vzal dále za prokázané, že k návrhu oprávněného Ing. J. B. byla usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 9. 2003, č. j. 53 Nc 660/2003-4, nařízena exekuce na majetek stěžovatelky pro pohledávku 2.430.000 Kč; usnesení nabylo právní moci dne 19. 5. 2004. (Poznámka: Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, č. j. 4 Cmo 433/2001-109, se podává, že v řízení došlo k právnímu nástupnictví na straně žalobce, kdy namísto dosavadního žalobce Ing. J. B. vstoupil do řízení Ing. J. B.)
Obvodní soud dále zdůraznil to, že výše uvedené skutečnosti jsou podstatné pro závěr o nedůvodnosti žaloby, neboť oprávněný Ing. J. B. měl za stěžovatelkou pravomocně přiznanou pohledávku ve výši 2.430.000,- Kč, a to již vydaným SPR. Podané opravné prostředky [výše uvedené odvolání a dovolání (včetně současně podaného návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2001, č.j. 30 Cm 72/2001-23, o kterém nebylo rozhodnuto)] a další řízení které v souzené věci probíhalo, již na tuto skutečnost neměly žádný vliv. Obvodní soud odkázal v této souvislosti také na výše uvedené závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 29 Odo 1042/03-131. Pokud se oprávněný Ing. J. B. domáhal výkonu rozhodnutí pro částku 2.430.000,- Kč, bylo tak učiněno zcela v souladu se zákonem, neboť příslušná pravomocná část výroku SPR (tj. o povinnosti stěžovatelky zaplatit protistraně částku 2.430.000 Kč) nevyvolává pochybnosti o její platnosti a účinnosti. Stěžovatelka proto nemá právo na úhradu žalobou uplatněné částky z titulu náhrady škody proti žalované, které stěžovatelka shledávala v nákladech, jež byla nucena vynaložit jako náklady exekučního řízení. Obvodní soud nad rámec uvedené argumentace - ještě k výkladu slova "může" v ustanovení §243 o. s. ř. (event. §235c o.s.ř.) - poznamenal, že jeho význam je nutno vykládat expressis verbis tak, že je na zvážení soudu v tom kterém konkrétním případě, zda odklad vykonatelnosti povolí, resp. v ykonatelnost rozhodnutí odloží, či nikoli. Na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, nebo odložení jeho vykonatelnosti nemá účastník řízení bez dalšího nárok.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, čj. 30 Co 267/2009-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
Odvolací soud poukázal na to, že základními předpoklady toho, aby mohla být "přiznána" škoda, která je stěžovatelkou uplatňována dle zákona č. 82/1998 Sb., je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí (nesprávným úředním postupem) a vzniklou škodou. Městský soud s odkazem na provedené dokazování uvedl, že stěžovatelka vynaložila náklady ve výši 669.002,60 Kč v rámci exekuce nařízené Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 660/2003; exekučním titulem k uspokojení pohledávky ve výši 2.430.000,- Kč byl citovaný SPR. Proti SPR sice stěžovatelka podala v zákonné lhůtě námitky, ty se však předmětné částky netýkaly, neboť byly výslovně vzneseny pouze ohledně úroku ve výši 6% od 13. 1. 2001 do zaplacení. Odvolací soud proto zdůraznil, že nemůže být v žádném případě pochyb o tom, že ohledně částky 2.430.000,- Kč nabyl SPR právní moci a vykonatelnosti a stěžovatelka si musela být vědoma toho, že uvedenou částku je povinna věřiteli ve stanovené lhůtě uhradit. Pokud tak neučinila, byla exekuce nařízena zcela v souladu se zákonem a a v souladu s ním také vznikla stěžovatelce povinnost uhradit i náklady exekuce. Na existenci pravomocně přiznané a vymahatelné pohledávky neměla žádný vliv ani uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (ze dne 14. 5. 2001) a Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 22. 7. 2003); ostatně také Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 8. 2004 (jak bylo připomenuto výše) konstatoval, že SPR marným uplynutím lhůty pro podání námitek v rozsahu částky 2.430.000 Kč nabyl právní moci. Stěžovatelka proto nevynaložila náklady exekuce v příčinné souvislosti s rozhodnutími Krajského osudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, která byla následně Nejvyšším soudem zrušena, ale v exekučním řízení, nařízeném na podkladě pravomocného a vykonatelného SPR.
Městský soud v Praze dále prohlásil, že pro vynaložení nákladů exekuce ve výši 669.002,60 Kč je rovněž zcela bez významu, že nebylo rozhodnuto o návrzích na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajského osudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, neboť vymáhané částky 2.430.000,- Kč, v souvislosti s níž byly náklady exekuce vynaloženy, se již tyto rozsudky netýkaly. Proto odvolací soud konstatoval, že i v případě, že by bylo o návrzích na odklad vykonatelnosti (třeba i kladně) rozhodnuto, neměla by tato skutečnost na vymahatelnost částky 2.430.000,- Kč žádný vliv.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nevynaložila náklady exekuce ve výši 669.002,60 Kč v příčinné souvislosti s rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, ani v příčinné souvislosti s tím, že soudy nerozhodly o návrzích na odklad vykonatelnosti jejich rozsudků. Nebyl proto splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu, že tyto náklady byly stěžovatelkou uhrazeny jako povinnou v exekučním řízení, které bylo nařízeno proto, že stěžovatelka dobrovolně nesplnila to, co jí ukládal pravomocný a vykonatelný SPR, pak tyto náklady rovněž není možné považovat za škodu, ale za splnění povinnosti, která pro stěžovatelku vyplynula z §87 zákona č. 120/2001 Sb. a z rozhodnutí soudního exekutora.
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, čj. 30 Co 267/2009-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2009, čj. 14 C 179/2005-72, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdí, že rozsudky obou soudů bylo porušeno její ústavně garantované právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle (nekonkretizovaného ustanovení) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka především trvá na důvodnosti a opodstatněnosti nároku na náhradu škody, neboť považuje za neakceptovatelné stanovisko soudů obou stupňů, "jež by ospravedlňovalo přenášení technicko-organizačních problémů, které se otevřeně projevují v průtazích při vyřizování procesních návrhů, na účastníky". Uvedla, že o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 26. 8. 2003 a ze dne 22. 8. 2003 nebylo rozhodnuto, a to za situace, kdy prý prokázala: a) porušení právní povinnosti žalovaného tím, že byla kumulativně poškozena vydáním nezákonných rozsudků Krajského soudu v Ostravě (ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23) a Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 22. 7. 2003, č. j. 4 Cmo 433/2001-109), proti nímž se úspěšně bránila, b) existenci škody tím, že byla povinna zaplatit náklady exekučního řízení ve výši 669.002,60 Kč, c) příčinnou souvislost spočívající v tom, že nerozhodování o řádně podaných návrzích stěžovatelky bylo důvodem vytvoření právní nejistoty a narušení práva účastníka řízení.
Stěžovatelka prohlásila, že se Městský soud v Praze s jejími námitkami nevypořádal a striktně formalistickým přístupem učinil závěr o nedůvodnosti jejího odvolání. Dále poukázala na to, že závěr o právní moci a vykonatelnosti SPR byl vysloven až Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 8. 2004, č. j. 29 Odo 1042/03-131, tedy jeden rok po zahájení výkonu rozhodnutí, na základě zrušených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23) a Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 22. 7. 2003, č. j. 4 Cmo 433/2001-109), a že tedy žádný z účastníků řízení ani soudy nevěděly, že SPR v části týkající se jistiny nabyl právní moci uplynutím lhůty pro podání námitek proti SPR. Stěžovatelka proto považuje závěr Městského soudu v Praze týkající se bezvýznamnosti návrhu na odklad vykonatelnosti částky 2.430.000 Kč za nepochopitelný a neodůvodněný.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č j. 30 Co 267/2009-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2009, č. j. 14 C 179/2005-72, zrušují.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě nemůže akceptovat stěžovatelčinu domněnku, že v souzené věci došlo k porušení jejích (procesních) práv v důsledku přenášení technicko-organizačních problémů, které se projevují v průtazích při vyřizování procesních návrhů, na účastníky řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná rozhodnutí, které ve věci stejné stěžovatelky vydal dne 3. 4. 2006 pod sp. zn. I. ÚS 724/04 a v němž s odkazem na obecné soudy zdůraznil zvláštní charakter směnečného řízení, ve kterém se uplatňuje zásada koncentrace námitek; to znamená, že k námitkám vzneseným po zákonem stanovené třídenní lhůtě již přihlížet nelze.
Proto Ústavní soud i v nyní souzené věci zdůrazňuje, že obecný soud bere v úvahu jen ty námitky, které byly včas uplatněny a jen z jejich hlediska posuzuje obsah napadeného SPR. V námitkovém řízení se tedy posuzuje důvodnost obrany žalované (stěžovatelky) proti vydanému SPR, jak je dána obsahem námitek. Z námitek stěžovatelky proti SPR ze dne 15. 3. 2001 (Krajskému soud v Ostravě doručených dne 19. 3. 2001), z obsahu soudního spisu a koneckonců také z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004, čj. 29 Odo 1042/2003-131, se podává (a stěžovatelka to nikdy nezpochybnila), že stěžovatelka v námitkách proti SPR výslovně uvedla, že napadá pouze tu část SPR, kterou soud přisoudil žalobci 6% úrok z prodlení a "co se týče hlavního závazku žalované (poznámka: stěžovatelky), který vyplývá ze směnky, tento není předmětem námitek". Ústavní soud dále navíc - s odkazem na obsah a poučení ve SPR ze dne 27. 2. 2001, č. j. 3 Sm - 5/2001-10 (v němž je postaveno na jisto že do tří dnů od doručení SPR je možno podat proti němu námitky, zatímco v opačném případě má SPR účinky pravomocného rozsudku) - poukazuje na to, že si stěžovatelka musela být vědoma uvedených účinků SPR v té jeho části, jež nebyla napadena námitkami. Ústavní soud proto za situace, kdy nemohlo být pochyb o tom, že ohledně částky 2.430.000,- Kč nabyl SPR právní moci a vykonatelnosti, si stěžovatelka musela vědět, že uvedenou částku je povinna věřiteli ve stanovené lhůtě uhradit. Pokud tak neučinila, byla exekuce nařízena zcela v souladu se zákonem a a v souladu s ním také vznikla stěžovatelce povinnost uhradit i náklady exekuce. Na existenci pravomocně přiznané a vymahatelné pohledávky neměla žádný vliv ani uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (ze dne 14. 5. 2001) a Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 22. 7. 2003); ostatně také Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 8. 2004 (jak bylo připomenuto výše) konstatoval, že SPR marným uplynutím lhůty pro podání námitek v rozsahu částky 2.430.000 Kč nabyl právní moci. Ústavní soud tedy (stejně jako obecné soudy a Městský soud v Praze zvláště) zdůrazňuje, že stěžovatelka nevynaložila náklady exekuce v příčinné souvislosti s rozhodnutími Krajského osudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, ale v exekučním řízení, nařízeném na podkladě pravomocného a vykonatelného SPR. Stěžovatelčina argumentace se proto jeví jako zavádějící a spektakulární. Ústavní soud se proto nedomnívá, že by se Městský soud v Praze s jejími námitkami nevypořádal a že by byl v souzené věci postupoval striktně formalisticky, jak stěžovatelka dovozuje.
Ústavní soud konečně, a to v návaznosti na výše uvedenou argumentaci Městského soudu v Praze a na právě uvedené argumenty, přisvědčuje názoru městského soudu na právní osud návrhů na odklad vykonatelnosti rozsudků obecných soudů; kromě opětovného poukazu na účelovost stěžovatelčiných tvrzení, nemá nic dalšího, co by k názoru obecného soudu dodal.
V posuzované věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu