ECLI:CZ:US:2010:1.US.351.10.1
sp. zn. I. ÚS 351/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 1 NZA 1147/2009, spojené s návrhem na zrušení §174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2010, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 1 NZA 1147/2009 (dále jen „usnesení Nejvyššího státního zastupitelství“), kterým bylo podle §174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) zrušeno usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen „městské státní zastupitelství“) ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 1 KZV 146/2008 (dále jen „usnesení městského státního zastupitelství“), jímž bylo podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele a druhého obviněného V. V.
Jak stěžovatel uvádí, trestná činnost, pro kterou proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, měla spočívat v uskutečnění obchodu s vojenským materiálem bez potřebné licence, v čemž je spatřován trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“). Stěžovatel nepopírá, že se skutek stal, avšak od počátku tvrdí, že pro daný obchod zákon vydání licence nepožaduje.
Nespokojenost stěžovatel v prvé řadě vyjadřuje nad skutečností, že jeho právnímu zástupci bylo usnesení městského státního zastupitelství doručeno až o více než měsíc později než přímo jemu a až od tohoto pozdějšího doručení je počítána lhůta, ve které bylo rozhodováno usnesením Nejvyššího státního zastupitelství. Stěžovatel má za to, že se jedná o nezákonné prodloužení lhůty k podání daného mimořádného opravného prostředku, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství tedy bylo podáno po lhůtě stanovené §174a odst. 1 trestního řádu. Uvádí, že je mu sice znám ustálený výklad ustanovení §62 odst. 2 ve spojení s §37 odst. 3 trestního řádu, dle nějž doručení usnesení obviněnému nemá na běh lhůty k podání opravného prostředku žádný vliv a doručení je validní pouze ve vztahu k doručení jeho obhájci, na kteréž je vázán i počátek běhu lhůty k podání stížnosti a tím i otázka určení právní moci. Tento výklad však vychází z téměř čtyřicet let starého rozhodnutí (č. 3/1972-VII Sb. rozh. tr.) vydaného v jiných podmínkách za fungování státu postaveného, jak stěžovatel doufá, na jiných principech, než těch, na nichž je založen demokratický stát dnešní. Uvedený výklad zneužívá skutečnost, byl nucen se nechat, nemaje sám odborných znalostí trestního práva, zastoupit právním zástupcem, neboť trestný čin, z něhož byl obviněn, vyžaduje obligatorní zastoupení obhájcem. Je proto v rozporu s požadavkem čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit povahu a smysl základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 stejného právního předpisu, dle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
V druhé řadě stěžoval shledává pochybení v tom, že usnesení Nejvyššího státního zastupitelství je podepsáno státním zástupcem JUDr. Karlem Černovským, nikoliv samotnou nejvyšší státní zástupkyní JUDr. Renátou Veseckou. Tvrdí, že ochrana zájmů státu zde v roli mimořádného opravného prostředku přísluší pouze nejvyššímu státnímu zástupci jako osobě, která je garantem toho, že uvedeného mimořádného opravného prostředku nebude zneužíváno, ale bude sloužit skutečně pouze k odstranění nejzávažnějších vad postupu veřejné žaloby tam, kde je na odstranění takové vady jednoznačný veřejný zájem spočívající především v ochraně společnosti před nejzávažnějšími trestnými činy a jejich pachateli. Nelze akceptovat stav, kdy uvedená rozhodnutí, mající tak zásadní význam pro obviněné, vydává podřízený tohoto činitele. V tomto směru stěžovatel shledává obdobnou situaci jako v případě řešeném Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 114/93, kdy v tehdejších souvislostech Ústavní soud uvedl, že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za (patrně) jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Stěžovateli přitom není známa žádná okolnost, která by v daném okamžiku nejvyšší státní zástupkyni ve výkonu její funkce bránila. Na věci nemůže nic změnit právní úprava zakotvená vnitřními předpisy státního zastupitelství, neboť tyto mají podzákonnou povahu a nemohou derivovat účinky zákona.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že obnovením trestního řízení napadeným usnesením nebylo vydáno definitivní meritorní rozhodnutí ve věci, tedy že mu nadále zůstávají procesní prostředky ochrany dané trestním řízením a v jeho rámci uplatnitelné. I přesto však dochází k významnému a ničím neodstranitelnému zásahu do jeho práv a zájmů. Stěžovatel je představitel společnosti obchodující v mezinárodním měřítku s vojenským materiálem, a to nejen v rámci České republiky. K provozu takového obchodu potřebuje dle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, povolení, vydávané Ministerstvem průmyslu a obchodu na základě souhlasného vyjádření dalších ústředních správních úřadů. Z hlediska své povahy mají tyto souhlasy povahy závazných stanovisek ve smyslu §149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, především pak tím důsledkem, že při existenci byť jediného negativního stanoviska dotčeného ministerstva (odepření souhlasu) nelze povolení vydat. Jedním z těchto dotčených orgánů je přitom i Ministerstvo vnitra, které konstantně zastává a prosazuje názor, že sama skutečnost zahájení trestního stíhání je dostatečným důvodem pro odepření takového souhlasu.
Stěžovatel zároveň navrhuje zrušení §174a odst. 1 trestního řádu v platném znění. Samotnou možnost Nejvyššího státního zastupitelství rušit rozhodnutí nižších státních zastupitelství o zastavení trestního stíhání sice nepovažuje za problematickou, vadí mu však délka tří měsíců, ve které tak lze učinit. Uvádí, že na rozdíl od Nejvyššího státního zastupitelství má na uplatnění „svého“ opravného prostředku pouhé tři dny. Přitom není osobou, která by k formulaci takového opravného prostředku měla potřebné vzdělání, ani nedisponuje aparátem dalších specialistů. Cítí se tak výrazně znevýhodněn oproti státní moci. Zrušení pravomocných rozhodnutí po tak dlouhé době dle stěžovatelova názoru nemůže být odůvodněno pouze zájmem státu na nápravě pochybení státních zástupců, na nichž se obvinění nijak nepodílejí.
Stěžovatel je vzhledem k výše uvedenému přesvědčen, že usnesení Nejvyššího státního zastupitelství bylo vydáno po zákonem stanovené lhůtě a navíc i osobou, které to z hlediska zákonných požadavků nepřísluší a nadto shledává i protiústavnost §174a odst. 1 trestního řádu. Navrhuje proto zrušení tohoto usnesení a citovaného ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí vzhledem ke značné intenzitě zásahu do jeho práv a zájmů.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má v prvé řadě za to, že k ústavnímu přezkumu rozhodnutí vydaných dle §174a odst. 1 trestního řádu je na místě přistupovat stejně, jako v případě ústavních stížností směřujících proti usnesením o zahájení trestního stíháním a rozhodnutím o stížnostech proti nim, v jejichž případě již existuje ustálená judikatura Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/08 in http://www.usoud.cz). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připouští přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání a o opravných prostředcích proti nim pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471). Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětné rozhodnutí trpělo neseznatelností rozhodovacích důvodů, což stěžovatel ostatně ani netvrdil. Stěžovatel toliko nesouhlasí s tím, že tříměsíční lhůta uvedené v §174a odst. 1 trestního řádu je počítána až od doručení předmětného rozhodnutí stěžovatelovu právnímu zástupci, ač jemu osobně bylo toto rozhodnutí doručeno již dříve, a rozhodnutí je podepsáno nikoliv přímo nejvyšší státní zástupkyní, ale jejím zástupcem. Tyto skutečnosti však o nesvědčí o jakékoliv libovůli orgánů činných v trestním řízení, která by byla důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do takovéto fáze trestního procesu. Stěží lze totiž o libovůli hovořit v případě, jestliže je postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zákonem i ustálenou praxí, jak sám stěžovatel v případě námitky prvé připouští. Z pouhé skutečnosti, že určité rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno řádově o měsíc dříve, než jeho obhájci, nelze činit dalekosáhlé závěry o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Co se týče druhé námitky, nutno odkázat na §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, dle kterého vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném. Stěžovatelem zpochybňovaný postup tedy vychází přímo ze zákonné úpravy a nikoliv pouze z vnitřních předpisů státního zastupitelství, jak se stěžovatel mylně domnívá.
Pokud jde o dopady trestního stíhání na život stěžovatele, jejich existence je sice politováníhodná, nicméně nijak vyvrací nevyvrací závěr o naplnění příslušných podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právní úpravy, jakož i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu